EKLOGA

V ní stromy, hloubku luk jsem miloval,

vonící hlínu, nekonečnou dál.

S ní miloval jsem aneb spíše v ní

zrající klasy polí, nízké háje,

kouřící chaty z křovisk naivní

u lesů kraje.

Za ní jsem kráčel vážně, zamyšlen,

alejí třešňovou, když bíle vzplála.

Můj rozjásán byl sen,

že hudbou dálka hrála

a tolik, tolik slibovat se zdála.

Květ šalvěje a unavený brouk

na příkré stráni

se nakrčili, když jsem kráčel za ní.

A v hlubinách les temným hlasem houk’.

Zvučely lesy slavným západem.

Zpívaly louky, statky hovořily

o bohatství, jímž podělena zem.

A chtělo se mi zpívat... Za pluhem

jít brázdou, za sluncem, za racků vzkřekem,

hrbit se tíží pod svým popruhem

a v jarním vzduchu měkkém

svým zrakem kroužit

nad svojí rozkopanou zemí,

po vyvolené ženě prudce toužit,

a ucítit, jak blaze je mi.