EKSTASE

Po tvojí kráse krvácí

mé srdce v touze šílené,

k ní duše má se navrací

jak dítě květy zvábené.

Mé síly v zbožné prostraci

před velebou tvou skloněné

se v agonii potácí

jak kajícnice zlomené.

Do výše, stále vzhůru jen,

ve světic bílých objetí,

mystický v bolném nitru sen

po číši života, tvých rtech,

vždy dál’ a dál’, kam nevzletí

stín země, bolů, smrtný vzdech!