ELEGICKÉ CHVILKY

V přísně suché čtení vnořen

slyším náhle zvučné Hahó!

chlapčím hlasem vykřiknuté

pod mým oknem v ulici.

Zatočila se mi hlava,

neb jsem rázem cítil jasně,

že tu sedím, malý školák,

nad protivnou úlohou,

sobotní že odpoledne

leží venku v plném slunci,

na lukách že sebrali se

ku hře míčem soudruzi,

ke mně, že jim dlouho nejdu,

posla Jindru vypravili,

by svým Hahó! pod mým oknem

známý signál vykřikl –

jenom bleskem tenhle pocit

prolet překvapenou duší.

A zas sedím v jizbě svoji

přísnou knihu před sebou.

Ale přec jsem přistoup k oknu.

Na ulici pusto, ticho –

vykřikla to moje Mladost,

žert si tropíc bolestný?

Tam kvetly plané růže,

mateřídouška voněla...

Tam jsme se scházívali za šera.

Tak mírné, dobré byly oči její

jak pohled modrých nebes.

To byly chvíle!

Tma v očích. Hukot oceanu v uších.

Čas zastavil se. A svět vymřel –

jen my tu byli se svou žhavou žízní.

A domů jsme se vracívali

pod bílým svitem necitelných hvězd

mdlí, mlčenliví,

vyhnanci smutní ráje.

Rty moje byly rozkousány

a ústa moje byla plna krve – – –

Což kvetou vůbec ještě plané růže?

A voní douška mateří?

A možno ještě takto milovati?

A miluje se ještě vůbec dneska?

Ne, nevěřím. Vždyť věřit netroufám si

paměti vlastní...

Ty plané růže, douška mateří

a modré tiché oči,

rty rozkousané, ústa plna krve –

to už je dávno, dávno, dávno tak,

že by to slušně pohádkou být mohlo.