Elegie. (1.)

Jak na Golgatu vlekli kdysi Krista,

tak putuje má duše k mukám čistá;

svět smíchu hymnus prozpěvoval jemu

a mně zas trn se leskne v diademu.

Jsem bídy král; můj národ moje city

a věnec můj od mrazu nerozvitý;

můj trůn mé srdce rozbodané

a činy mé – myšlenky rozervané.

Chtěl jsem tě královnou kdys po mém boku

učiniť v hadrech – a při prvním kroku,

jejž vykonala noha ku oltáři,

zašlehlo něco v ubledlé tvé tváři,

co nemá jmena, jenom pro mne, pro mne...

V královském paláci, v chudobném domě,

jak kdo chce zváti chatrč mého snění,

vypučel obraz plný zanícení,

jak prvosenka pod sněhovým ledem;

a na čele mi ode bdění bledém

usedla touha nevýslovná v žalu

nebeskému podobna idealu.

Byla’s tím obrazem! – Jak bludné světlo

to na mou hlavu nemocnou zalétlo?

Jen z dálky chtěl jsem pozříť na ty krásy,

a hle, ty v náruči mé sladce dřímala jsi!

Byl sen to jen a klamné zdání,

co jak myšlenka přede mnou uhání,

či skutečnosť, v niž duše uvěřila

a v jejíž barvy oko pohroužila?

Královno má, obraze vykouzlený,

jenž bohyni vytesal z pouhé ženy,

jsi chotí krále v hadrech, šíleného!

On králem přece jest; ach, škoda je ho,

že bez královny do světa zrak hříží.

To jeho žezlo za železnou mříží

zamčeno jako pták...

Nechceš být královnou; v hadrech je těžko žíti

a lásku v těle teď jen chuďas cítí.

Královno, kde tvůj slib jest od oltáře?

Je noc – a kde jest lásky nehasnoucí záře?...

Jsem králem přec, ač bez královny lesku,

jsem bohem přec, ač beze hromu třesku,

jsem člověkem přec, ač jen na čas krátký,

a umru tak, jak všickni – bez památky!