Elegie. (2.)

Spíš nebo bdíš? – Mne půlnoc objímá

ramenem chladným se zpomínkou žele.

Ty zůstala’s mi věrnou, noci má,

když každý přioděl se v šaty nepřítele,

kdo na prsou co druh spočíval kdysi.

Vše ticho kolem, jak by smrti dechem

noc ovanula každé živobytí;

však mrtvá za dne duše má se křísí

a chorál pěje touhy plným vzdechem.

Citové lásky za dne poukrytí

se hlásí mocně zase k životu

a v slavíkově sladkém tlukotu

ta píseň lásky mé do noci zaznívá.

Květ nadějí jak z jara okřívá,

dere se k slunci poupě tužeb mých

a volno mi, jak byl bych v nebesích.

Spíš nebo bdíš? – Jestliže sen tě kolíbá,

ó budiž nejkrásnější, zdoben růžemi!

Ať anděl lásky skráň ti zulíbá,

jenž poletuje stráží nad zemí!

A pakli bdíš, ó spoj myšlenek vlny

s vlnami mých, ať v políbení skanou

co slzy blaha v půdu milovanou.

Měsíce pohled padá slastiplný

na věnec lesův, v dálce rozkvetlý;

tam za ty lesy, vzhůru ku severu

mé touhy vše jak ptáci ulétly,

když mlha klesá v doly v pološeru;

tam za ty hory, s nebem splývající,

zanáší vánek každé moje chvění,

protkané nití z krve mojich ran,

jež osudu jsem složil v obětnici,

jak po bouři loď v moři, ztroskotán!

Čarovné na ucho doráží znění,

jak z aeolovy harfy mocné tóny,

jak svatvečerem rozhoupané zvony.

Sem blíž, vy zvuky, ať se zavěsí

má duše na vás jak na vyvolenou,

by proměnil se žal můj na plesy,

a na věky ať prsa zapomenou,

jaký byl hrot, jenž proklál jejich hloubi

a v kousky rozbil palác nadějí.

Hle, trosky ty teď duha míru vroubí,

mé duši blaze, blaze, blaze jí!

Tys duha má, ať spíš či bdíš –

ty zjevila se’s v záři nad mohylou,

v níž pochoval jsem každou tužbu milou;

hle, mrtvý palác vstává s nebes výš,

mohutné věže k modru nebe ční,

lesknou se báně, vzduchem stříbro zvoní

a zevšad ryk hlaholí sváteční,

s balkónů bohatých se drahá hlava kloní,

to hlava tvá – ať spíš či bdíš –

mé z mrtvých vstání z dálky nevidíš?...