Elegie a idyla

NEVLÍDNÝ PROSINEC když žezlem vladařským

pochmurně velel ke sklonu roku

a soumrak zastíral krátký den oku,

truchlivou notou z daleké země

v zasnění pozounů žalm zazněl ke mně.

To tobě, Josefe, za sídlem císařským,

kde prapor s žerdě spad', koruna s hlavy,

to tobě muziky vyhrávají

v městečku s palácem svržené slávy

na cestu k hřbitovu při Dunaji...

Čtyřicet let už prchlo jak mžik –

vojáčkem já byl, ty nádeník.

S maltou ses trmácel po lešení,

já šlapal s kapelou na cvičení.

Líbezná děvčátka v Laudongasse

vojáčky potěšit snažila se.

Vzplanula panenka jak vlčí mák,

když se k ní lichotil „jednoročák“.

V klenuté aleji košatých stromů

i v temných průjezdech zamlklých domů

na loutnu milostnou hudli jsme sladkobolně,

pletouce der die das mimovolně.

Zazněla večerka z Alserstrasse –

válečná idyla končila se.

Nevrlý domovník rozháněl nás –

„Přijď, milá Rosele, přijď zítra zas!“

Sladko jsem žil – ale ty, chudáku,

se smutkem mrtvých nadějí ve zraku,

hoch srdce měkkého, zlomených sil,

s trhany tvrdým jhem spoután jsi byl.

Celé dny břemeno na chabém hřbetě,

v hadrech, jež stráveny cihlovým prachem,

s obavou, že polír ožrala vypeskuje tě,

od rána v robotě. Konec byl lopotě,

až se vzňal západu nachem

lesnatý Kahlenberg, v krvi jak stínadlo,

na které slunko raněné dopadlo.

Tu chvíli, kdy jste jak trestanci

ze stavby zmořeni klopýtali,

naproti šel jsem ti, bratranci,

a pak jsme Moravou okřívali.

Blýsklo se v tobě i v pohledu mém

a už jsme uzřeli kouzelným sklem

rodného města baňatou věž,

chalupy známé a stromy též,

jak bychom v hodině večerní

byli zas dva kluci rozverní,

na které maminky ze dveří

volají: „Dom, chaso, k večeři!“

A já ti nosíval od vojáků

komisní láblíky pro vlčí hlad,

a já ti nosíval hrst tabáku,

občas i k večeři zval jsem tě rád,

zvláště když strýc farář k nesmělé urgenci

obraně trůnu povolil subvenci.

V pěnivé sklence s laskavcem alkoholu

radost si k našemu sedla stolu.

Hned jsme se ocitli v čarovném kruhu

strýcova veřtatu varhanářského,

pamětni slávy řemesla jeho –

nežli se škrtilo ve smyčce dluhů.

Jaké to poklady her a hraček,

když jsme si z cínových hoblovaček

kroutili prstýnky na rty i do uší,

jako to černochům v Africe přísluší.

Pak jsme se ztratili do uliček,

na které od lip zřel kostelíček,

chlapce jsme svolali ve vzpomínce,

společně klusali k borovince,

s pasáky na sebe halekali –

a tajně v huštinách Černé skály

v mysticky slastné libaci

kouřili jak staří vojáci.

Zapomněls na dřiny výheň parnou,

já lítal v oblacích nad kasárnou –

Večery v závětří švechatské hospůdky,

pro hrdlo, pro srdce balsám i lahůdky!

Jakobys zašel na konec světa,

život nás rozváděl po dlouhá léta.

Mne domov zavolal – nepustil víc,

tvůj úděl též po čase jinou měl líc,

ač na chlebě cizím a svírán upjatou livrejí,

kráčel jsi přece schůdnější kolejí.

A teď ti ustlala dunajská zem,

uspala stesky za domovem.

Městečkem schouleným v adventním šatě

nesou tě funébři s licousy a v zašlém zlatě,

v cylindru čest ti vzdávají hlavy panské,

cupkajíc do taktu kapely veteránské...

Marně zřím za tebou v dálavu –

Nestihnu sehnutou postavu,

ani tvář osmahlou v těžké práci,

s úsměvem zatrpklým resignací,

s viržinkou, jež tobě přemilá

habsburské mocnářství přežila.

K dílu tě nevzbudí jitřní zpěv kohoutí,

ani k nám nepřijdeš na koláč o pouti.

Vzpomínals o krátkých návštěvách svých

příhod a šarvátek ministrantských,

jak jsme se hyhlili, drobní štvanci,

když pletl nováček ministranci,

jak hříšnou žádostí rozhořelí

víno jsme z konviček upíjeli –

za co jsme tržili pohlavky

od kostelníka mazavky.

Pro ten hřích bude prý v pekle

satanáš smažit nás vztekle,

hrozil – neb na cestě klikaté k nebi

sám této posily měl zapotřebí.

Potom když bujnosti uličnické

zkrotilo řemeslo zámečnické,

vzpomínals štědrosti babiččiny,

jak se ti starala o svačiny,

jak peníz z prodané hlavatice

dala ti potajmu na střevíce,

a když tě týrali tovaryši,

u ní měls před zlobou štít a skrýši.

Dále se vzpomínky rozletěly:

Dunaje vlny v nich zahučely,

zavoněl Prátru májový dech.

Ruch města uhodil na činely,

pod září lucerny v Laudongasse

kmitla se Rosele v křehké kráse,

zalkala večerka v kasáren zdech...

Rád jsi též zašel na družnou besedu

do čmoudu dýmek v hospůdce sousedů.

Jindy zas vážně jak domař rynecký

zasedls za stůl, kde Frantík Německý

s hlubokou úklonou vítá čas od času

velmože vědy a hvězdy Parnasu,

kde ducha gejsír tryská v dny parné,

když se tu zastaví pan Novák Arne

a za ním kumštýřské řehole frátři,

Karlíček Němců a Křičkové bratři.

A když těch světel tam nebylo,

slunéčko domácí svítilo

s Joklových stříbrných kadeří

u toho stolu hned u dveří,

kde zlý svět soudili dávným zvykem

Safínek se starým Varhaníkem,

a – místních novinek horlivý ozev –

kurentem žvatlal Nebolů Josef.

Naposled zřel jsem tě na kruchtě hřbitova,

před cestou smutnou, před cestou z domova.

S holýma rukama z něho kdys vyštvaný,

dojat jsi poslouchal dědovy varhany,

dar jeho štědré přičinlivosti.

Píseň tě strhla do minulosti:

„Matko Boží, neslýcháno...“

znělo tak známě v srpnové ráno.

Hrával ji otec, náš regenschori,

hrával ji po něm bratr tvůj zemřelý

– na růžích oba ustláno neměli.

V písni se ozvaly i mrtvých sbory.

Uslyšels dědy, báby i strýce,

co kolem pod drnem podřimujíce

vratké své radosti i mnohý trud

v cestu nám zaseli do rodných hrud.

Zpívali dědovi tovaryši

– dávno už hoblík jim vypad' z ruky –

zpívali všichni, co o poutní mši

s basou a tympanů hromozvuky

na kruchtě celý věk k oslavě Boží

hrávali, nebažíc po světském zboží.

Vzývali všichni zarmoucení

Hvězdu i Královnu zářící

o milost před soudnou stolicí

nádoby křehké po zhroucení...

Poslední krok mířil k otcovu hrobu.

Cesty ti oživly v staré hlavě,

jak jste kdys společně po Moravě

stavěli varhany – v blaženou dobu,

kdys ještě nebyl bit osudu pěstí,

doufaje též ve svůj čtyřlístek štěstí.

Vykročils pak nohou malátnou

v loučení propast závratnou,

odcházel s bolestí bodavou,

lípy ti šuměly nad hlavou,

tklivě se s tebou žehnajíce,

království ticha panovnice.

Při jejich loučivém truchlozpěvu

kostlivci touhy své pro úlevu

v zborcených rakvích se zachvívali,

dávné jich bolesti, marné žaly,

koloběh starostí, sen lidských plev,

kolébky výkyv i smrtící šíp –

všecko se ozvalo v akordech lip

a větrem se strnišť ševelil zpěv:

Byls naše krev, horácká krev.

Na křižovatkách rozloučeni,

na bludné cesty zavlečeni,

na různých skřipcích jsme umučeni.

Jinde, než vypučels, k věčnosti zraj!

Hrobů je tisíc – jeden je Ráj!