ELEGIE DVACÁTĚHO VĚKU

V mou mysl hrůzně šklebí

se prostřelené lebi,

ranami rozryty;

Ó čí jste, čí jste byly,

kolikrát v hořké chvíli

slzami omyty!

Slzami duše smutné

v života chvíli rmutné,

Ó lebky rozbité!

Vy trosky bílé, žluté,

svědkyně doby kruté,

lidskosti ubité!

Jste snad vy zbytky bílé

jinochů v plné síle,

milenců ohnivých;

zda touha vámi chvěla

i sladká vášeň těla

v svých barvách zářivých?

Mlčíte, lebky teskné,

drát ve vás se jen leskne,

Ó trosky člověka!

Jsou němá lidská muka,

vás chirurgova ruka

sem dala z daleka.

Ó zbytky bezejmenné,

čas přes vás se dál žene,

jen byly jste a dost.

Snad zoufalství, snad něha –

krvavým bičem šlehá

člověka bezmocnost.

Jste mrtvé věci nyní,

a v řadě v bílé skříni

vás, němé kosti, zřím.

Jen prázdné důlky zejí

ve strašné beznaději

svým velkým tajemstvím.

Mlčící, bílé kosti,

což neřeknete: Dosti!

Což není návratu?

Což nevrátí se znova

tluk srdce člověkova

v tom lásky záchvatu?

Ó teskné relikvie

toho, co v nás všech žije,

co duše lidské vznět,

co zve se mládí, víra,

co láskou obestírá

růžemi zkvetlý svět!

Ó Bože lásky velký,

viz země trpitelky

bolestné záchvaty!

Ji démon zkázy schválil –

Ó nedej, by se vrátil

věk, jak náš dvacátý!