ELEGIE KLIDU

Jak lekníny dva jsme skláněli k sobě hlavy,

kolem nás hladina rybníka,

oasy zelených, srdcových listů,

pod námi vířil život.

Jak oči dvě mrtvé dívali jsme se v před

do dálky neznámé, nám všední,

hleděli dovnitř jsme v prahorní skály

svých vybledlých duší.

Krev tu nebouřila v kaskádách potoků horských,

život tu mřel, skály se drobily zvolna,

skály bez mechu, bez kapradí,

prahorní skály našich duší.

Jak milenci dva za ruce jsme se drželi

druh o druhu nevědouce,

chladně jsme zírali v kameny

ustrnulé svých vášní.

Jak ptáci dva tažní loučili jsme se s domovem,

kdejaký chvatně jsme prohledli koutek,

bojů a útrap vyschlé peřeje,

pak němě jsme vzletěli.

A tiše jsme, dojatě před černou stanuli stěnou,

skrze niž průlina úzká, čtverhranná

před námi zela,

taková právě jako hrob.

V průlině země čerstvá a nahá se černala,

rozvírala chtivě bezedná ústa,

v ústech zuby bělavé oblázky,

mezi nimi bláto a kal.

Jak dým jsme v ní mizeli za ruce se držíce

pevně a křečovitě, dým našich těl

šířil se, mizel dále, dál,

jen ruce se pevněji tiskly.

Tvá ruka se zeptala tisknutím za věky jednou:

„Stojí dosud naše skály?“

,Ještě!’ – „A děti?“ – ,Jěště!’

a snili jsme dál.

Nevím, snad dnes, snad včera tvá ruka se zeptala,

má řekla: ,Už ne!’ –

poslední stisknutí, země se zachvěla,

ruce se pustily navždy.