ELEGIE NA HARFU PĚVCE ZEMŘELÉHO.

Umlknul jsi, stroji zvukůplný,

Co tvůj pěstoun zbledl vítězný,

Jako mrazem zadušené vlny,

Ztišil souhlas tvůj se líbezný.

Opovrhlý v sloupení tkvíš tmavém,

V srdci svatý cit již nezbudíš,

Někdy jen, když větřík v šumu hravém

Oknem věje, smutně zazvučíš.

Vůkol strun pavouk syť svou teď plete,

Prach tvé hrdlo hyzdí spanilé,

A jak červ tvá hlasná usta hněte,

Zavzdychnou si zbytky zpráchnilé.

Jak se prsty po tvé strunné pláni

Pěvce umělého míhaly,

Když se rozkoš aneb smutné lkání

V jeho velké duši stíhaly!

Jaké zvuky, jaké libohlasy –

Duch-li v krajích vyšších bloudíval –

Tento věštec, hledě v lepší časy,

Z hloubí tvého ondy loudíval!

Valili se v bujném rozjaření

Co ze skalné proudy jeskyně,

Brzy zas co něžné žalopění

Z jara v houští skryté pěvkyně.

Hlásala jsi skutky statných reků,

Pěla jsi o ctnosti českých děv;

Slavívalas děje pošlých věků,

V srdci krutém krotívalas hněv!

Jakby noc, jenž vůkol ticho rodí,

Němá stojíš nyní v klenutí,

Budíš v srdci, jež sem touha vodí,

Nade pěvcem tklivé pohnutí.

Dřímá klidně, v tichou vložen hrobku,

Pěvec, jenž tě nad vše miloval,

Vůkol čela slavný vínek z bobku,

Jejž mu národ vděčný věnoval;

Co choť věrná starcovy jsi péče

Zpěvem léčiti se snažila,

S ním i tam, kde Jordán vážný teče,

Daleké jsi poutě vážila.

Tam jsi dodávala bojovníkům

Chuti ku strašnému outoku,

Lámala jsi střely protivníkům,

Lehčila jsi pouta otroků.

A když ondy přede svatou skříní

Žalmů pěvec při modlitbách bděl,

Zbožně stoje ve chrámové síni,

Tebe v rukou, Hospodinu pěl:

Šťastna mněl se tudy mezi tvory,

V srdci mír a blahodárný ples;

Obstouply jej nebešťanů zbory,

Když dle tebe stařec mrtev kles.

A tak, by tě neposvátně rámě

Neprznilo opovržením:

Tebe, harfo, při oltáři v chrámě

Vnukům na památku zavěsím!