Elegie na smrt D. P. Pavla Ježoviče

Neníť ho již – vešel drahý přítel

V blaženou vlast, z níž se nevrátí,

Horlivý vždy býval pravdy ctitel,

Takového neřest nesklátí,

Ach! jak těžce u postele jeho

Duše čitedlná truchlila,

Slyšecy ho stonat ubohého,

Když ho ruka Páně ranila.

Dlouho hynul věrný slouha Boží,

Kruté těla cýtě bolesti!

Bídnému se bída denně množí,

Nový den mu svitá k neřesti.

Zlatá záře s slavnou velebností

Vzchodíc v slzách ho již nacházý,

Slunce smutí nad ním – s důstojností

Zacházeje noc mu přivázý.

Ale s očí jeho uplakaných

Odletuje milý, sladký sen,

Potěcha ta lidí zbědovaných,

Jenž je krade bídám – na čas jen!

Někdy strápeného navštěvuje

V hořkém smutku tichý měsýček,

Temnou skrýši bídných osvěcuje

S milliony jasných hvězdiček.

Ale y ten za oblaky černé

S družinkami svými zacházý,

Jenom služebníky Boží věrné

Jasné světlo k hrobu sprovázý.

Milý Ježoviči! tys to světlo

Věčné pravdy Boží dobře znal,

Viděls mračna a) –, zdaž pak to tě zhnětlo?

Věčnémus se vůdcy vésti dal.

Hledě na oblohu vůkol sebe,

Mrákotami sy se nesstrašil,

Ten, jenž v hrsti drží celé nebe,

Když sy vzdychal – hromy zaplašil,

Prv než na obloze rachotili,

Prv než v povětří se křížil blesk,

Jindy modlitby tvé zastavily

Hromy, když byl slyšán všudy třesk.

Sám ty pravdou Boží ozbrojený

Mračna bludů šťastněs rozháněl,

Když pak blud a hřích pad poražený,

Z ust tvých libě hrdinský zpěv zněl.

Světlem Božím jasně osvícenou

Mysl tvou bída nezamračila,

Ctnou tvou duši Nebi posvěcenou

Milost boží denně jasnila.

Tak hle v hrůzyplné bouřce světa

Duše zlostí nezakalená

Směle kráčí od jednoho léta

K druhým –, jest y v bídách blažená.

Bezbožný se krčí, hrůzou třese,

Slyše list jen šustět vrbový,

Spravedlivý vzhůru hlavu nese,

Neděsý ho blesk, ni praskot hromový.

Předces Ježoviči průby boží

Slouže věrně Pánu neminul,

Křížem věčného sy nabyl zboží;

On jen ctnost tvou míle rozvinul.

Nezastihli tě syc smutné časy,

V jakých Kalinka ctný k soudu jel,

Stálý Kerman žalostnými hlasy

V žaláři své krásné zpěvy pěl.

Tebe těžký ortel neodsoudil

Do Vlach s Lánim táhat galejí,

Tebe s Michalidem f) nezapudil,

Hledat cyzozemcův veřejí.

Krutý Turek do zajetí tebe

S milým Pilaříkem g) nezahnal,

Ten, jenž pídí měří zem y nebe,

Zkusyt slouhy víru jináč znal.

Ostré bolesti tě obklíčily,

V nichž sy chřadl jedenácte let,

Na lože tě bídně povalily,

Tak Ti lože bylo celý svět!

Nevynesls unavenou nohu

Z smutné hořeplné světnice,

Ach! když mocnému se líbí Bohu,

Ví nám stavět, kde chce, temnice.

Leže neviděl sy záře krásné

V zlatém vozu v povětří se vézt,

Tichý měsýček, ni slunce jasné

S vysokých hor do hlubin vod slézt,

Neviděl sy z jara v milém Máji

Kvítím krásně přiodíných luk,

Tobě nezněl v roztomilém háji

Tisýc ptačích hlasů libý zvuk.

Anižs spatřil na ourodné roli

Žít, co hora, bujné osení,

Neviděl sy růží kvésti v poli,

Ani husté trávy kosení.

Na obloze, jako krystál, jasné

Nevyjasnils očí zmračených,

Neplésal sy přirození krásné

Vida, stkvít se v šatech zelených.

Tebe chuti k jídlu zbaveného

Neposylnil pokrm –, byl Ti blen –,

Posléz řetězem bid svázaného

Opustil y milý přítel sen.

Ale neopustil Tě ten věčný

Strážce, jehož oko stále bdí,

Byls mu slouha u oltáře vděčný,

On Ti v boji býval pevnou zdí.

Jeho, když sy klesal, podpíralo

Tebe všemohoucý rameno,

Onoť mnohé roky pomáhalo

Nejtěžších bid nésti břemeno.

Na blyskávém trůnu v nebi sedě

Toužebná tvá slyšel volání,

Do vnitřku srdce tvého hledě

Sečtel slzy tvé a vzdychání.

Světlem věčným míle vyjasňoval

Tvář tvou křížem zaoblačenou,

Srdce tvého rány uvazoval,

Léčil pamět věkem zemdlenou.

Jeho štědrá ruka krmila tě

Sladkým strdím slova svatého,

Jako krmí dítě dobrá mátě,

Dalť pít z pramene vod živého.

Když se stánek bořil tvého těla,

Ctnostný duch tvůj živě plésal v něm,

A když na hromadu padl z cela,

Vzletěls k Krystu, v Cherubínů sněm.

On Ti z stánku smrtí zbořeného,

Z něhož pozůstal jen bídný rum,

Vzdělá podlé slibu pravdivého

Krásně obnovený slavný dům.

Ozdobený oslaveným tělem

Neuvadneš hořkou žalostí,

Živě plésat budeš s Spasytelem

Požívaje věčné radosti.

A tam bydle v světle nejjasnějším,

Jehož pláče nezatemní mrak,

Budeš v bytu krásném nejčistějším

Rozkošemi sytit sluch y zrak.

Jako hvězda na obloze jasné

Stkvít se budeš v kůru Anjelském,

Osloní tě slunce boží krásné

Pléšícýho v spolku přátelském.

Tam, kdež nektar teče z přehořkého

Kalicha, jejž bídník tuto pil,

Ach, tě na tisýckrát blaženého!

Již sy zemských trápení všech zbyl.

Mámli tedy na tím hořekovat,

Žes se s námi smutně rozloučil?

O! chcy hospodina oslavovat,

Jemužs ctnostnou duši poručil.

Jenž, co milý otec svého syna,

Outlivě tě k srdcy přivinul,

Posadil tě do rozkoše klína,

Ach, tys k němu od mladosti lnul!

On tě přenesl z zbouřeného moře

Zemských jedenácteletých bid

Do vlasti, v níž nezní píseň hoře,

Kdežto stále pléše Krystův lid.

Tam, kdež věčné světlo Boží svítí,

Nemrká se nikdý krásný den,

Kde ctnost kvete, jako v Máji kvítí,

Kde se nepřiloudí k očím sen.

Kdežto v ctnostném srdcy lásky k Bohu

Svatý plamen věčně plápolá,

Kamž smrt bledá vnést svou bosou nohu

Nesmí, nikdý umři! nevolá.

Tam, tam y my jednou zaletíme,

Když čas, jako voda, uplyne,

Potom Ježoviče uvidíme,

Ach, kyž Bůh nás dříve přikyne!

Saďte Bratří, sestry i) na hrob jeho,

Saďte krásný krušpán, zymozel,

Ať y v zýmě pamět muže ctného

Zelená se, zhojí srdce žel.

Navštěvůjte, Zboři, k) rolí boží,

Jenž teď pamět jeho světíte,

Do níž všem se seje drahé zboží,

Ondy sýmě vzjíti spatříte.

A když k hrobu Ježoviče ctného

Slzy z očí lijíc kročíte,

Ními ke cti muže šlechetného

Zymozel a krušpán skropíte,

Tedy řcete: hle, tu v tomto hrobě

Leží přemilý náš Ježovič,

Byl nám přítel, otec v každé době,

Ach! již odšel od nás – odšel pryč –.

On nás k nebi cestou pobožnosti

Jako výborný kněz vedl vždy,

Učil, těšil, káral v upřímnosti,

Ach! kdy se nám zase zjeví, kdy?

Jeho dobrá duše na výsosti

Vaší pěknou žalost zatuší,

Zefír přivane vám s líbezností,

Uplakanou tvář vám osuší.