Elegie na smrt přítele J. R.

Byl jako máj, jak jaro královské,

jež štědrý říjen slíbí, bohatý

na plody, času žeň, a kolem svět

se klaněl mu, neb svěžest, sílu měl,

a nadšení, to tré, čím mužem muž.

Plál hrdě, slavně jeho velký zrak,

jak ranní hvězda nežli zmizí v jitru,

neb z duchů kdo se rovnat jemu směl?

A jako v máji opozděný mráz

se probudí a rukou ledovou

si cestu klestí květy, zelení,

– jeť krutší mráz, jenž květů okusil –

a jako měsíc, který obchází,

kdy svět se ztiší, tiše, tajemně

kol těkaje a jiný tvoří svět,

a v sen a mdlobu lidský láká rod,

tak obcházela kolem něho Smrt.

Jí líbil se ten jinoch nádherný.

Ji nezřel on, však cítil přítomnost

kol sebe něčí stále, tichý krok

jak obchází jej tajně, blíž a blíž

se tiskne k němu jako ženy stín

v kruh stále užší. Potom pohledla

mu z blízka v líce. On se pozachvěl

těch očí dotekem, a vzýval lásku

svých přátel, vzýval matky modlitbu,

by shasily jej... marně... opodál

ten bledý stín již čekal, usmíval

se naň, a z klínu nad sníh bílého

naň sypal bledý květ, že jeho úsměv

v mžik zledověl pod jeho přívalem.

Tak bezbrannému přiblížila se

a tiše vtiskla první polibek

mu na rty, první lásky polibek.

Teď v rakvi on jak bílá socha sní.

O tiše! Vizte Smrt tam u rakve,

jak stojí tiše, nad ním schýlená,

neb dražší nad vesmíra velebu

hvězd bleskot přenádherných byl jí on.

Zda láska ještě pozdní, záhrobní

se rozhárá i v něm jak hvězda bludná,

jež v pochybách se rodí?

Zda opětuje její polibky?

Zda v první vášni přivine ji k srdci,

jež nepoznalo dosud žen?

Ó tiše,

zde velikého něco děje se!...

Ten věčný klid – toť klid je velké lásky...

A všecky sféry světů vzdálené

sem tíhnou a se chýlí k němu blíž

jak sňatku svědkové a manželstva.

Již rakev přiklopte! Ať v závoj halí

to mysterium svaté, obrovské,

ať neví nikdo, těžkým pod víkem

co dál se děje, to, co bůh jen zná

a tuší naše srdce přátelské,

jež rádo mělo jej, a jež mu bilo

vstříc v tichém souzvuku jak večerní

kdy v dáli zvony krajem zpívají.

Však přišla noc – a zvony mlčí již.

Kam vlny zvuků poděly se – kam?