Elegie na smrt Stanislava Vydry,
Co tak smutně, jako hrana, zvučí
Přes ty zimní roviny?
Proč ten vítr úpěnlivý hučí
Tam od Pražské doliny?
Zvuk to smrti! Vydry více není!
Zarmoucená vlast to lká,
Vydry není! Ach, to v bolestění
Opětuje duše má.
Těžce, žalostivě stará vzdychá
Máti Akademie;
Shaslať její slávy čásť nelichá:
Vydra její nežije.
Smutkem kryté, dějí, spolu stojí
Božské její podoby;1)
V chrámu Páně tkví ten Janus dvojí,
Čtyry řádů způsoby.
Teskná, vzácná, opět vystavená
Pocto muže velkého,
Od přátelské lásky posvěcená,
Dcero žele pravého!
Svědkyně ty proudů výmluvnosti,
Slzys téci spatřila,
V něžto Vydru plná klopotnosti
Láska k mistru vylila.
Dnes zas pláčem obor ušlechtilý
Polévá tě žalostným;
Neb co Vydrovi byl Šteplink milý,
To byl Vydra milým svým.
Vydry není! Zamklo ticho losné
Ústa pravdy hájící; –
Nebije to srdce nebenosné,
Spí ta hlava myslící.
Vydry není! ustal k nebeskému
Rozpalovať umění,2)
V němž se krásná muži srdnatému
Stkvěla hvězda spasení.
O vy, jenž jste od úst k ústům z něho
Božské pravdy píjeli,
Pravte, také-li jste podobného
Učitele viděli?
Vy, jimž srdce k srdci jeho lnula
Užším poutem milosti:
Dobré duše! Vás-tě neminula
Střela trpké žalosti! –
Otec žákům, dobrý pastýř stádu,
Vlasti žil, ne sobě sám,
Odpusť hano, žil i svému řádu,3)
Bohu žil i Uměnám.
Bez lichvy všem světlo učenosti
Jako slunce vzněcoval; 4)
A kdy statkem přispěť nemohl dosti,
Srdce s chudým zděloval.
Šťastný v práci, stav se kmetem činy,
Zůstal dítě celostí;
Nic mu od ohně, nic od neviny
Neubylo starostí.
Svévolnému světské zloby rohu
Ctnostné prsy v odpor dal;
Mládež vodil ku pravdě a Bohu,
Které v srdci schovával.
Již ho není! Větre, věj to k Hradu
Osiřelé Králové; 5)
Usvadnul štěp plodný z toho sadu,
Kde se rodí Čechové. 6)
Věj to k Brnu, Praslovanů sídlu,
Toť ho ctností krmilo, 7)
Věj to k města Klatovského bydlu,
Jenž ho Musám světilo.
Tam, kde Jičín u hor zasněžený,
Dones tento truchlý žel,
Kvěl, že umřel jeho druhdy ctěný
Prvotinný učitel.
Ale na ta pole Jeníkova
Úpěj žele klopotem,
Jemuť svatá láska jinochova
Byla v smrti životem.
Strašný mor své vztřásal křídlo černé
Nad tou smutnou planinou;
Pastýř padl, mřelo stádo věrné,
Zbírala smrt kořisť svou.
Kdo se ujme stáda zsiřalého,
Kdo ty mrtvé pochová?
Který Kurcij nedbav žití svého
V jámu smrti život dá? –
Vydra k stádu hrdinsky se váží,
Chce se ztratiť za jiné,
Avšak dobrý Anděl jemu stráží,
Vydra v smrti nezhyne.
Jemu nehledaný řetěz zlatý
Strojí Akademie;
Praha kanovnický plamen svatý
O čelo mu ovije. 8)
Zdeť půl věku slavně od úst jeho
Plynul pravdy libý zvuk,
Jinocha jej, muže, starce ctného
Slyšel otec, syn i vnuk.
Dlouho střídmost muže ocelila,
Neznal literátů mdlob:
Až předc starost sílu olomila,
Bylť mu ach! též cílem hrob.
Jednak prvé píti jemu dána
Číše trpká zkoušení:
Zavřína jest jemu jedna brána
Lahodného patření. 9)
Třikrát našla zima kormoutlivá
Starce polousleplého,
Ale odpírala duše živá
Moci losu hrozného.
V sobě osten žele nenadějný
Taje stařec výtečný,
Vždycky ještě učitel byl stejný,
Horlivý a srdečný.
Takto ovocem se ušlechťuje.
Polou rozštípený břek:
Takto u Trafalgar svítězuje
Jednoruký Anglův rek.
Než, ach! pitá číše přehluboko
Znova jeví trpkost svou,
Černý pavouk druhé starci oko
Zatkal věčnou mrákotou.
Neuzří víc lahodného kvítí,
Ani krásnou dennici:
Jen to vnitřní světlo jemu svítí,
V nesměřené temnici.
Ještě, slepý stařec, vystupuje
Na Parnasskou vrcholi,10)
Eyler český, míry vyjevuje
Vlastenskými hlaholy. 11).
Závidělo však ho nebe světu,
Do dna číši trápen duch:
Druhý smysl lidský zavřín kmetu,
Vzat jest jemu drahý sluch.
Již v něm jen ten božský plamen hoří,
Jímž se dějem člověky,
Ach, i ten již ukrutná smrt moří,
Ten i zhasnul na věky.
Teď tam leží s smysly zavřenými,
Podobizna přesmutná,
Nač nám v světě losy nezměnnými
Všechněm lidem přijíť má.
Včera hvězdy nebe prostranného
V hlavě nosil spočtené:
Dnes jej zaobejme veškerého
Lůžko prstem změřené.
Co jest člověk, ten tvor velebený?
Prachu bydlitel, a prach!
Učený buď, nebo neučený,
Smrt jest jeho jistý vrah.
V tomto zimou nyní ztuhlém těle
Pěkný oheň bydlíval;
V této lepence duch skoumatele
Nesmrtedlný myslíval.
Již jest tam, kde v lepší jistotnosti
Tycho světy zpytuje;
Kde Klein měří nebes prostrannosti,
Kde můj Strnad obcuje.
Již ho ten, jenž nade všecky jiné
Byl mu jména svatého,
Již ho velký Šteplink k srdci vine,
Mistr žáka vděčného.
Vstoupil, kam ho silná z země víra
Za života vzpínala,
Tam se k Stvořiteli všeho míra
Duše jeho ubrala.
Sčítá slunce, skoumá divné tvory
Nedohledných tuto hvězd,
Stoupá na planétů nových zbory,
Divů nových svědkem jest.
Vidí nebe jinák obmezené,
Než si je tu končí snář;
Vidí živlů svazky utvrzené,
Vidí Boha tváří v tvář. –
Vy, jenž učitele ztraceného
Jinochové kvílíte,
Vy ten obal ducha zjasněného
Matce zemi vrátíte.
Neste k hrobu srdce, jehož schrány
Vás v své kryly milosti;
Vzhlédne Vydra od nebeské brány
Na ten skutek vděčnosti.
Dokonejte službu lásky vřelé,
Spusťte tělo v tmavý hrob,
Potom rakev svého učitele
Slzou horkou každý skrop.
Každý lkaje nasyp chladné prsti
V smutnou poctu duchovi,
Muži, vlastenci dvě věnuj hrsti,
Třetí učitelovi.
Čest ta králům chybí, ač že v žití
Krve pro zem nešetří,
Nedostane jim se v zemi bytí,
Práchnivějí v povětří.
Nepláče ho sice smutná vdova,
Nekvílí ho vnukové,
Pláče hodna však smrt panicova;
Plačte vy ho žákové.
Plačte vy, jimž sladké příbuzenství
V srdci budí čitedlnost,
Plač ho každý ctitel člověčenství,
Plač ho, komu milá ctnost.
A ty, muži svatý, do vzkříšení
Odpočívej blahého,
Jehož čáka životu i mření
Učila tě šťastného.
Tamto někdy, Volšan 12) pomíjeje,
Vzdechne Čechův posledek:
Ach, že také muže, bez naděje,
Všepotroucí zhubil věk!
A když k hrobkám zajde citem hnaný,
Snad ten nápis najíť můž:
„Od povděčných žáků pochovaný
Leží tuto velký muž.
Liniál a circin praví tobě
Jeho umění a ctnost;
Jevilť měrou, pronášel i v sobě
Dokonalost, upřímnost.
Umřel, ale paměť jeho kvete
Po veškeren časů běh,
Bylť jest dobrý, jakž jich málo v světě,
Člověk, pěstoun, kněz a Čech.”