Elegie o umění.

Pochmurně nehybně do šedých mraků vbity

ční horské štíty.

Vzduch drsný, mrazný tam. Sentimentální květ

tam nikde nevidět.

A zkvete-li cos tam, paskvilem býti zdá se

vší zemské kráse.

Slaměný, necitný, bez vůně, bídně žlut

květ skrčen v lůně hrud...

Ó hory nebeské, já sníval – dávno tomu –

o mocném stromu,

jenž by tam na vás vzrost a pyšně hledě v dál

všem vichrům vzdoroval,

a stál tak sám a sám, jen orly vítězící

v své hostil kštici

a hrdě v údolí a plochý kraj by zřel

na směšných vísek běl,

na lidstva hemžení, salaše, hejna bravů,

jak jedí trávu –

a, hory nebeské, když hromem sražen snad

přec jen by spad,

tu byl by stožárem, na velké pyšné lodi

jenž vojevodí

a mořem dalekým kams v cizí krajiny

své prapor nese otčiny...

Oh, hory nebeské, já sníval – dávno tomu

o takém stromu...

A zatím nahoře, kde ležel mračen tlum,

jsem našel paskvil svojim snům.

Kleč nízká, zčernalá při zemi jen se plazí,

jí vítr hází,

skrčená, bojácná, ohebná – dotyk noh

ji odhoditi moh.

Oh, stožár s praporem... Z těch bídných její snětí

se robí hračky dětí,

tatrman, koníci – – buržoa haléř dá

a doma vykládá

je dětem po stole, ty ušpiněnou rukou

v zem jimi tlukou...