ELEGIE O ZVONECH

V krajkovém oblaku měsíc plál

a v mořskou dál

závojů věsil tkáně.

Větérek spal a nezavál

z ulehlé v píscích pláně.

Prostor vše nehmotný, mlžný prach

tkví na vodách,

jím tiše pluje Snění – –

Kapitán blah půl plachet stáh

v tom světlém prozáření.

Veletův ostrov se vyhoup již –

jen, plavče, blíž! –

prožlutlý jak lví hříva,

a maják výš přes vodní říš

s něho se rdivě dívá.

A tu se v obzoru přede mnou

tak najednou

jak pohádkové kvítí

z dna pozvednou a vzhůru pnou

věže a zlatě svítí.

Brány a ochozy, k sloupu sloup

z hlubin stoup,

přede mnou město leží,

a jako vryt v mořskou dlí hloub

řad lodí u pobřeží.

A zvonů dunění s věží těch

sto budí ech,

a nebyl ples, čím zněla,

než jakby v spěch vytrysklý dech,

s nímž duše letí z těla.

Slovanské zvony, kdo lil váš kov

a věsil v krov,

že z dálky zvuk váš znáti?

Zníte jen v rov, a z vašich slov

se písni nechce smáti.

Slovanské zvony, vy tu i tam

jste žal jen sám,

vy rozhoupané v mlze!

Viklá se trám na věžích vám,

čep zalívaly slze.

Přes hory, přes doly, slyš, toť on,

mé vlasti zvon!

Na pyšném chrámě bije,

vln divých shon a ryk a ston

břeh věže rve a ryje.

Hlas jeho doléhá, z dáli zvěst

tak smutna jest

a nad vlnami kvílí, – –

přestalo kvést již kvítí hvězd,

a zašel měsíc bílý.

Město se propadá, z jeho bran,

jež dokořán

se rozevřely prudce,

v dunící van zvonových hran

v pěst sevřené ční ruce.