Elegie podzimku.

Mně první svadlý lístek k noze pad’

v to usmívavé, podzimkové ráno,

a v duši mou mi zával jeho chlad:

,Dej s Bohem létu,’ bylo na něm psáno.

,Dej s Bohem létu,’ šumí tráva, vřes,

a bříza vážně v souhlas hlavou kývá,

,Dej s Bohem létu, nezříš ho víc dnes,’

tu tesknou píseň pták mi v křoví zpívá. –

Tak zdá se mi, že krátký byl ten čas

a minul záhy. Sny mé letí za ním.

To všecko štěstí, jež mi ve klín střás’,

mi steskem je a marným po něm lkáním.

Dát musím s Bohem té, již měl jsem rád,

v dál prchá srdce, jež mnou milováno...

Mně první svadlý lístek k noze pad’

v to usmívavé, podzimkové ráno.