Elegie u hrobu mých rodičů.

Dítě zde plakalo, zde lkát mládenci je slušno;

Dítě co tu ztratilo, mládenec i zde hledá.

Darmo hledá a nadarmo úpí – neslyší hroby nářky;

Sotva že ach! bolné ozvěna opětuje. –

Ó proč jsem nemohl poznat těch, jenž zrodili mne?

Proč Bůh je v letech k sobě jarých povolal?

Proč mně přáno není se kochat ze milosti synovské?

Proč, co jiným dáno, proč jen odepřeno mně? –

Kol sebe patře vidím, jak dítky své přemilostně

Objímá matka; zřím – a slzy mně kanou.

Tam zas otec se synem rozmlouvaje, háje prochází

S ním, když já chci mluvit, jít, běda! k rovci musím.

Kdož v světě zakvílí a kdož zaplesá v světě se mnou?

Co, rcel jsem: „zaplesá?“ Můželi ten zaplesat,

An přísnou je rukou losu drán, an všecky radosti

Jen podlé názvu zná, žel komu za věno dán? –

Než lkát nechci, že více není vás; věčně pokoj vám;

Ba! radovat se budu, mou že nezříte bolest.