Elegie u hrobu Skřivánka. *)

Ó konviktistů dobo přeblažená, čarokrásná,

kam jsi se přesmutným nám ztratila ztracením?

Zda skřivana ptáka jsi si nad boky připiala péra,

se skřivanem ptákem k oblohy modru letíc?

Tenkráte, když z růžova lůžka Foibos Apollo

pozdvihnul komoňů světlodeché spřežení,

až kdy ve vlhkém líce bledé skryla luna paláci,

i své bruny šeré, hvězdované na hlavách:

tenkráte všem nám z rohu hojnost pozlaceného

házela přemnožný buď země, buď vody dar.

A hlavoklonní, křídlonozí nám posluzi prkna

stavěli před zrak náš s nektarem, ambrozií!

Ó, což tu sladkou šťávou se zalévala ústa

a z polorozstouplých blýskala záře klapek!

Tenkrát chutnaly nám všem lépe ku příkladu housky

nežli nyní suchá buchta, ta prázdnobřichá!

A což knedlíky zpupné plovajíce v omastku

jak v moři válečné velkoněmecké lodě!

Nynějších leda v Shakespearu jsou maštěny líce,

jenž Čecha blankytnou pásuje půdu vlnou.

Stříbrokuté než stále kaší probírati lžíce

neb vidličky tuhou barviti temně kubou:

toť raději chceme nad ryšavou se skláněti mrkví,

v spoustách košťálů hlávky nadarmo hledat.

Velká rozmanitost panuje v jídlech dozajista. –

Rozšiřte sluch svůj, slyšte tu rozmanitost:

Brambor dnes, včera zemčata, avšak zejtra erteple,

ještě za housku se nám v kávu podá i zemák.

V kávě není přísadku, není skořice hnědobarvé,

vždyť ni kávy není, vždyť ani cukru není.

Teď jak hvězdáři zkumní na hvězdy nebeské

my v ruce máme tubus, spatřiti porce malé.

Již vesele k nám vzhůru nepatří z mísy polévka,

vždyť ubohá, jímž k nám patřiti, očka nemá.

Již kyselých po sosech nám hojné vousy nerostou,

a zrostou-li, dolů hned zase smutně musí.

Dřeví nám bujnost již růžova zlámala křídla,

již květu na tvářích, již v oku jiskry není.

A kde hřebíkokutá podkovka si cinkala hlasně,

již – zimě hroznou zbraň – bačkory jen je slyšet.

Ó, proč’s nás nechala v ploduprázdné štěpnici této

křídlem svým skřivaním pryč, minulosti, letí?