ELEGIE Z KONCE XIX. STOLETÍ.

My Nadšení zřeli jsme mladé,

jež z doby se zrodilo, z duchů,

i z děl jich nesmrtných všade,

z dnů nekonečného vzruchu...

Ó byla to vnitřní řeč záře, svítilny hlídky ranní,

ó byly to poplašné zvony

za svítání...

Teď zanikl okamžik...

Jsou rozčarované sny marné,

i nadějí utichl vzlyk...

Jak láva, vyvřelá sopečným hřměním,

své proudy jednotvárné

na půli cesty skryla,

před tyranskou mocí se zastavila...

Zas vykoupané v své krvi Věk sbírá, v tmu bezednou hází,

své vzbouřence smělé šlape, je ničí, jak plazy,

zas mezníky revolucí se srovnávají, je mrví

ti mlčící, pyšní, kdož vládnou hrůzou, železem, krví...

Oh, stále odvěká kletba,

oh, stále ta dračích zubů setba

se vznáší nad lidským rodem, jej rve a škrtí,

po úsměvu stín žalu, po rozkvětu červ smrti,

po vzmachu myšlenky triumf temnoty, násilí, moci,

po krásném snu, hle, kat: jde s rozkazy za temných nocí...

Spí na všem kletba a všude...

Dnů záměry shasíná, žhavé dřív, rudé,

do srdcí klove...

A na hrudách krví zbrocených ležící národové

svých katů zas líbají trůny,

ty, snesené z lebek a trupů,

za almužnu drobnou je líbají,

za almužnu z vítězných lupů,

jež vhozeny lidských do zástupů...

Kde odvaha k velkým činům?

Kdys, v posvátném zápalu začatá

jsou bez hrdin čistých, jsou u konce dramata

a nešťastných synův synům

se ztratila myšlenka. Do tmy ji vleče

kat najatý, pod ostří meče...

Ne, nechápe dosud lidstvo,

jak dobro své jinak zmnožit, než chtíti zlo bratří,

jak jinak se obohatit,

než vyloupit duše a statky, jež spatří,

daň otročí platit...

Toť kletba je lidského rodu:

Vzdor Promethea mít, základy vězení třásti,

však v osud se odevzdat, nezdary plašší,

svá játra si nechat krásti,

zřít, útoky zkrvavělý,

jak po každém skončeném kruhu se snáší

rychlostí spuštěné střely...

Toť kletba, že člověk zatouživ k závratným výším

a k budoucna metě,

svou myšlenku nedoved' vtisknout ve znak říším,

vždy bezděčným povelů katů

byl vykonavačem cele,

všech rozkazův ukrutných, jež se kdy zrodily v světě,

vždy na vlastním zjitřeném těle...