ELEGIE.

Zmlk’ ret, jenž nikdy plně nepověděl,

co duši tížilo, svit oka zhas;

v tvář bledou, strnulou jsem dlouho hleděl,

pak pohladil jsem šedě rusý vlas

a vzdych’ jsem: „Parka vstala, nůžky vzala,

nit přestřihla a starost odehnala,

jež v každý srdce kout se tobě drala.“

Kdos pravil: „Osvobozením jest chvíle,

v níž člověk, který soužil se a bděl,

posléze dojde poklidu a cíle –“

Já slyšel sice hlas, jenž mdle se chvěl,

však ozev jeho podivně se krátil,

cit jakýs závratný mne náhle schvátil,

a viděl jsem a v hrůzách jsem se tratil:

Den jarní k večeru se tiše chýlil,

duch volný těla vetchého se zbyl

a šel – šel zvolna, snad se ve tmách mýlil,

snad také chvíli na rozpacích byl,

když ještě zřel, jak všichni tonou v pláči,

jak slza bledé líce proudem smáčí,

že stírati jej ruka sotva stačí.

Však brzy matné světlo třpytem svitlo,

že zřetelnou se stala pěšina –

tu náhle plachým stínem se cos kmitlo

a zas a zase – Četná družina

se v každé chvíli na té cestě shledá,

a cesta vstoupá, výš a výš se zvedá,

kol zeje bezedno a mlha bledá.

Kdes v dáli blýskají se velké světy

a krokem volným, pravidelným jdou,

hvězd zástupy jsou jako žhavé květy,

jež lehce kývají a k sobě zvou –

Co bývalo, jak řídká pára mizí,

hřích přeludem je, zdáním ctnost je ryzí –

vše nové jest a neznámé a cizí.

Vždy dál a dál se nesou tiché kroky,

a četa četu rychle dohání,

však pružnými a mohutnými vskoky

dál před poutníky prchá poznání...

Zve život posmrtný se proto věčným,

že pochodem jest duchů nekonečným,

jenž nesejde se nikde s cílem vděčným?

Jen jedna slupka padá s mrtvých očí,

jen jedna pravda dá se chápati:

Jest lichým pych, jenž v hlavách se nám točí,

jest nemocí a těžkou závratí;

kdo kluzkou plochou popudů se smekl,

že praviv: „Já jsem...“ sám před sebou klekl,

byl šíleným již prve, než to řekl.