ELEGIE

Čtenáři můj, najdeš jistě

ve spisech mých na svém místě,

jak mne stíhal za Rakouska

censor Durak pitomý,

jak se prostředky tam všemi,

řečmi, interpelacemi

přátelé mne zastávali,

dbalí hlasů svědomí,

jak silami spojenými

nad prosou i verši mými

v každém čase v každé chvíli

bděla péče účinná –

bozi moji, kde ta leta,

kde je nyní dvojice ta,

kde jsou ti dva drazí lidé

T G M a Drtina!

Doma jsme – leč doba zlá tu.

Našemu já sloužil státu,

kdy ta Vídeň měla zuby

a on nebyl na světě;

český lev byl kotě milé,

skákával tak roztomile,

jak mu Vídeň pískávala

přes provázek v přemetě;

vlastenci pak a kdož nyní

stát náš péčí svojí stíní,

zachovej nám Hospodine

pěli hlasem dojatým –

vzpomínám na časy ony,

já bil tenkrát na své zvony,

tenkrát oni hrozili mi

prstem přísně napjatým.

Svět se změnil – je teď lépe?

Na ty české lebky klepe

tuze mnoho překrásných slov –

kdyby jen v nich obsah byl!

Skutečnost je hodně jiná,

voda do našeho vína,

voda špatná, voda shnilá

nalevá se ze všech sil.

Já prý škodím – oni chrání

republiku svojí zbraní –

svatý Jene z Nepomuku,

přijď k nám tedy na víno!

Jazyk tvůj se má stát valem

republice ideálem –

kde jste, kde jste, přátelé mí,

T G M a Drtino!