Elegie.

Slečno Elso, stárnem’, stárnem’,

čím jsme byli v mládí žárném,

nejsme, nebudeme víc,

věřte, nevěřím už zcela,

že jste mě kdys ráda měla,

že jste v zrak mi pohlížela,

že jsem líbal vaši líc...

Slečno Elso, víte ještě,

jak nás tenkrát sprcha deště

zahnala v ten pavillon?

Víte, jak jsme rozechvělí

deště, času zapomněli,

jak se zraky naše tměly,

až nás vzrušil dumný zvon?

Slečno Elso, vzpomínáte

na, to, jak jste častokráte

v šumném bálu zvážněla,

jak jste stranou usedala,

kde jste mi svou ručku dala,

vyprávěla, poslouchala

a víc tančit nechtěla?

Slečno Elso, kde ty časy,

kde ty doby smíchu, krásy,

kde je našich šestnáct let!

Čas nám skoupě štěstí měří,

nad vzpomínkou tou se šeří,

už jí nikdo neuvěří,

ani my už, ani svět!

Slečno Elso, teď se učí,

když tak v bále valčík hučí,

studentíci vlasatí

od vás tančit – učíte je,

váš ret prý se trpce chvěje,

vsak prý nikdo z toho reje

neslyší vás vzdychati!

Slečno Elso, lidé praví,

ze prý chcete v klášter tmavý,

což prý hned se uvěří,

vždyť prý na tom vašem čele

už se tvoří rýhy smělé,

jež skrýváte přeuměle

svojí tmavou kadeří!

Slečno Elso, anděl bílý

na hřbitovech vždy se chýlí

nad kýms v hrobě pohřbeným:

zda tak někdy sedáváte,

zda tak skráň svou podpíráte,

zda tak někdy truchlíváte

nad svým mládím ztraceným?

SIečno EIso, stárnem’, stárnem’,

čím jsme byli v mládí žárném?

Vrásky lezou v naši líc!

Čas nám život rychle měří,

už se nad tím mládím šeří,

už v ně nikdo neuvěří,

ni svět, ni vy, ni já víc!...