ELEGIE

Zem’ černá vsála krev

jinocha i muže.

O pojďte všichni sem a vizte!

Květ bílý vyvstal zde, znak oběti jich čisté,

i vzplála rudá růže,

jich rodu slavná korouhev.

Skřivan zpívá

nad lučinou a polem.

Mák rudý v žatvě kývá

svým smavým druhům kolem,

a večer, ach, slavíci nesčíslní

kvílejí – a noc voní.

A děvčat píseň zvoní,

zem’ úrodou se vlní,

zlátne a praská klas.

Zní dupot selských koní,

obžinek jiskřivý hlas,

tance šumivý kvas

volá nás...

O vy, kdož jdete večerní chvílí,

zvon domova když zní,

lesy a poli,

slyšte, jak lkavý hlas v travinách kvílí,

hlas věčný, jenž nikdy nedozní,

nepřebolí...

Děti, jež ničeho nevíte,

dívky, jež na vše se těšíte,

ženy, jež plod svůj nesete,

vy, muži bojovníci,

slyšíte, slyšíte?

K zemi, jež volá vás, klekněte,

k své zemi, steskem znící...

Slyšíte?

V té chvíli svá srdce ztišíte

a naléhavý truchlý hlas

sevře vás...

To celá naše země sténá,

tisíce mrtvých hovoří,

tisíce bratří.

Zřím v jejich zrak, jenž na mne patří,

v svědomí mé se ponoří,

velikým světlem v něm zahoří...

Duše všech bratří mých, vykoupená

nejvyšší láskou, nejvyšší obětí,

zůstaň s námi!

My, kteří zůstali, rmutná pěna,

vyhaslá vůle, jež větrem se rozletí,

již svede povyk a sliby zmámí,

voláme k tobě, sílo živá,

zůstaň s námi!

Neb se připozdívá...