Elegie.

Již padá listí. Ještě chtěl jsem včera

utrhnouť růži, jež se rděla květem –

dnes opadala smutně do večera

a rozloučila s podzimním se světem.

Tak mine mladosť. Za ní noha kráčí

tím pevným krokem, který mužnosť vede,

a byť i v lesklém oko plálo pláči

a byť i smutek v tváři plakal bledé,

ta noha kráčí směle, neodvratně

v života tůně nevlídné a matné,

a kudy stoupá, půda kamenem,

a kde se octne, pnou se mosty zlaté,

jež bezpečně ji vedou v míru zem,

kde štěstí upíná se k její patě,

a kam se spustí, tam by člověk rád

chtěl blahem sobě tiše zaplakat.

Tak praví mnozí. Ale když ta noha

se motá trním nahá, přeubohá,

když místo mostů močály a skály

se v proudův toky nastaví a stojí,

jak hradové by k odvětě a boji

tu neustupně proti ní zde stáli,

když z tajných skrýší sto se plíží hadů

a každý uštknuv kolem ní se točí,

a jed svůj stříká z bohatého skladu,

když bol a žal se tokem proudí z očí –

kam půjde noha, kterou mužnosť vede,

kam zrak obrátí oči pláčem bledé?

Hle, svadla růže. Kdo ji skropí zase,

by zaleskla se opět v jarním jase?

Zas výská jaro. Zvuky jeho steré

se nesou vzduchem, puká pouto ledů,

a jarních růží poupě tisíceré

se dere slunci blaze do pohledu.

Zda mé mladosti jaro zase zkvete?

Hle, mužští dnové prchli do hrobu.

Či mám snad věku vzdor a zásobu

v té pouti žití svého rychloleté?

Aj, ty to víš, ty duše moje mladá

i s prškem šedin bujné na skráni,

jak život můj si ještě tebe žádá;

čas mou sic hlavu v hrob již uklání,

již hrobař brousí svou si lopatu:

však než se hrdá tato hlava skloní,

zapěti musí v bujném záchvatu,

že byla tu ač zedraná, však celá,

a byť i v holou lebku ztrouchnivěla –

že byla tu a teď že už je po ní!