Elegie.

Cypřiš dumný zvolna nad hrobem se kloní,

jak jím pohne vítr tichý, tajemný.

Noční rosa pláče velké slzy pro ni,

slavík pěje kdesi zpěv svůj dojemný,

píseň v dál se tratí, až i s tichem splývá,

ozvěna jen slabě znovu si ji zpívá.

Nežli píseň sirá zajde zcela v lkání

zůstanu a stlumím marné povzdechy.

Dlouho do půlnoci, déle do svítání,

nechť to srdce najde míru, potěchy.

Jeden květ jen vezmu s jejího si rovu,

abych nad ním doma mohl plakat znovu.