Elegie

Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé

jako vzácná bylina v slunné stráni,

narozené pro světlé okamžiky,

od věku stejné,

k věčně staré, věčně i mladé ženě,

jejíž gesto z růží je, ze zlata smích,

a jež milována chce býti dosud

způsobem starým –

se svou láskou ke kráse nahé, živé,

která slavně promítá tvůrčí rukou

země děj i člověka sny a vášně

do hlubin, k výši,

jako bouře srpnová osvěžuje,

s tváře země líčidlo staré stírá,

ale zhanobena jen býti může

pokrytců pláštěm –

se svou láskou k myšlence neprodajné,

beze strachu k důsledkům přímo jdoucí,

jako orli na skalách mávající

perutí volnou,

která ještě rodí se někdy tiše

na ostrovech vzdálených všeho hluku

z chrámů, trhů, sněmoven tekoucího,

zítřejší vítěz –

se svou láskou k činu, jenž velikost svou,

krásu, hrdost, nezištnost zapisuje

ve spěž věčnou, v dějiny cizí davu

jepičích myslí – –

oh, jak osamocení, cizí, kletí

jdeme dobou kramářskou, zpustlým žitím,

oh, jak osamocení, cizí, kletí,

zločinci, blázni!