ELEGIE

Jak ocún pobledlý, jenž na podzim se vleje

co plamen záhubný v lamp fialových řad,

tak chladný květ to bědné srdce mé je,

z brázd života když čiší listopad.

Když není více šeříku ni chrpy,

déšť kalin čirý nesvlaží můj ret,

trav stvoly vyžité v své bezbarvosti trpí

a vinný list jen hoří naposled.

Když hrdla slavičího není slyšet tlouci,

zřít živě bleskotat se roje motýlí,

a slunce kosmo jen stře paprsky své vroucí

v kraj sklizně zbavený a němý, unylý.

Jak ohník v strništi má vášeň slabé doutná,

mé touhy smyslné žár špatné živený,

zní skrze mhy ne syringa, však loutna

a stoupá sivý dým, jenž kryje plameny.