Elegie.

Zadul větřík, zamrazilo

pod mým oknem venku,

a příroda poslala mi

svoji navštívenku.

Poslední list jasanový,

odervaný sněti,

na papír mi místo básně

přímo k péru letí.

Žlutý lístek jako zlatý,

na něm skvrna tmavá,

na ořízce kolem kraje

zrudlý do krvava.

Divné písmo k nepřečtení

spletí žilek svítí. –

Divné písmo k nepřečtení,

básník rozumí ti!

Napsala tě ruka stuhlá

v rubáši již z kmentu,

kterou život prchající

zvedl k testamentu.

Čtení mnoho – vzdech i triumf

vane těmi řádky,

člověk nad ním zamyslí se

do snů, do pohádky.

A když posléz v konci stane

u poslední řádky,

opět maní sny jej táhnou

ku počátku zpátky.

Život, život – zní to v plesu,

smrť – v ples padá stonem

jako v souzvuk umíráček

s velkonočním zvonem.

Žila’s, matko, dala’s klasy,

révu, kvítí, plody,

hřměla’s hromem, zněla’s písní,

dala’s hlad i hody.

Sluší ti to v žlutém listě

symbol všeho bledý

hodit k nohám člověkovi

v konec naposledy.

Fialky, květ, vůni příští,

jíž se duše spíjí,

rci, že k listu přibájit dáš

jeho fantasii.