ELEGIE.
Můj bože, jak bych žil, můj bože, jak bych žil!
Tak nejen rukama, však celým tělem chyt’,
tak bych ho chyt’ a stokrát zobjímal,
zobjímal tisíckrát rukama samá křeč!
Ten drahý život můj! Říš širá možností!
Ta celá plátna snů na obrazy tak krásné – –
Ty nejkrásnější barvy nanést tam,
v odstínech tisícerých, čarách nejrůznějších
odvážnou rukou, okem zaníceným,
horečkou lásky, lásky blouznivé!
Tak plakal bych, tak srdcelomně plakal...
Jak žití námořník se srdcem dobrodruha –
tak státi na břehu, teď, když se svečeřívá...
Loď už se chystá plout, tam modré do dálky,
už lana lomozí, plachtami bije vzduch,
zve k plavbě odvážné, zve všemi dálkami –
a lodní orchestr už spustil „Plavci v před!“
Jak bolí každý zvuk nesený v oceán,
tím větrem vzrušeným po vlnách, po vlnách...
Slyšet ty výkřiky, tak rušně odvážné,
slyšet ta pískání, tak slavně spěchavá,
lan lodních slyšet ráz přes plechy paluby,
ty šroubů rachoty, to páry syčení,
všecko tak vzrušené, všecko tak rozhodné –
slyšet ten ruch a šum, dupoty palubou,
ty zmatky vzrušené, ta slavná zvolávání –
a blahé oddychnutí lodě, která teď
se právě rozjela... a šumí po vlnách...
A výš, tam nahoře, nad bílou palubou,
vidět, jak třepotají se a vlají v modrou dálku,
tak celé rozkochané už a roztoužené vlajky!
Tam v dálce ostrovy jsou zlaté jako sen,
tam ženy zázračné, s očima jako sen
a noci červnové, a nebe hvězdnaté!
Tam slavná města jsou a snivá údolí,
tam krásná cizina, tam věčný smích a vzdech,
tam lásky závratě –
tam všechno, všechno jest...
A já zde samoten na opuštěné výspě,
se srdcem blouznivým a lačným snivých větrů,
a hudby na moři, a zlatých ostrovů,
a velkých slavných měst, závratných lásek žen –
Má loď už odjíždí... do dálné ciziny,
do velkých, slavných měst, kterých jsem nespatřil,
ke krásným pobřežím, vzdáleným na sta mil,
k těm zlatým ostrovům, o nichž jsem tolik snil,
za láskou krásných žen, po nichž jsem tolik nyl...
Odjíždí na věky – a já tu zůstal sám,
námořník malomocný, živlům smrti vzdán,
rozený námořník, dobrodruh blouznivý!