ELEGIE.

Ty, jenž jsi odešel

v svět bez hlasu a bez ozvěny,

kde není blaha těl,

kde na dně řeky zapomnění,

v té věčné noci bez světel,

spí chvíle krásy pohlceny,

zda slyšíš hlas své věrné ženy?

Je stejný žití vír,

je stejné jitro a je západ,

a velké nebe mír

vždy stejně dává smutným duším,

jen Ty's mi vzat a ve vesmír

hnán nelítostným sudby hlasem,

jak atom prostorem a časem.

U hrobu Tvého dlím

a v minulosti duší bloudím

za štěstím uvadlým,

tou cestou světla, jíž jsme spolu

šli nerozlučni žitím svým,

jdu nyní sama stopou dvojí,

jsem v smrti jako v žití tvojí.

Ve věčných proměnách

všeho, co rodí se a hyne,

zřím těla Tvého prach

a za Tebou jdu v ráj neb peklo,

loď opuštěná na vlnách,

v niž divé větry prudce dují,

v oceán věčna tiše pluji.

A jsem Ti, drahý, blíž,

Ty kraje mlčení a stínů

v té chvíli opouštíš

a vzpomínkami mými volán

zpět v život ke mně přicházíš

v té smutné hrobu gloriole,

v níž skví se z jitra svaté pole.

V úzkosti strastí svých

Tvé duše slyším hovor měkký,

a v mlhách zářivých

náš život jako letní ráno

se noří z vln let minulých,

Tvá ruka na mém srdci leží

a poklad lásky naší střeží.

Tvůj pohled spočívá

zas na mně s něhou věčné lásky,

Tvůj obraz ožívá

a tichý ševel slov Tvých drahých,

jenž v duši sladce zaznívá,

mi dí: „Jsem s Tebou v osamění

tam, kde se bolest v radost mění.“

Za Tvoje objetí

má láska v mocný zápas vchází

se stíny podsvětí,

jež jako Orfeovu zpěvu

jí podléhají v zápětí,

by uzřela Tě v duší ráji,

kam zří jen ti, kdo vzpomínají.

A síla nadlidská

mne víže k hrobu, kde má duše

vzpomínek přízi tká,

a sladké chvíle v život volá,

kde sny jak křídla magická

se sklánějí k Tvé mrtvé skráni

a pokojný Tvůj spánek chrání.

Ty's navždy odešel,

však domov Tvůj je vždy v mém srdci,

vše Tvým je, co jsi měl,

Tvou blízkost cítím, a má náruč,

ta propast lásky, v níž jsi zřel,

jak dřív se Tobě rozevírá,

kdo v lásce žil, ten neumírá.