ELEGIE –

Jenom v té jizbě s hlavou nepokrytou

a na rtech s tichým šeptem modlitby

bych vyplakal všechnu svou lásku skrytou –

vkročiv té do jizby.

Vzduch chvěje se – je slyšet klapot mlýnů,

švíření drůbeže, zas vidím staruchu,

a matným přeletem se stopa drahých stínů

teď chvěje ve vzduchu – – –.

Cos jako smutek neskonale tklivý,

a touha pohledu do světa jiného

mi v duši vrcholí ve výkřik úpěnlivý

života smutného – – –.

Tam za lesem na hřbitově tom veském

v objetí měkkém vzkvetlých jabloní

cos vyčítá a spito vlastním steskem

blíž ke mně nakloní

svou hlavu vypiatou, jež ani hlavou není,

a v dumách lesem letí ke mně hlas

(Je láska krve? Jsou v ní políbení?):

Ecce posteritas! –