ELEGlE

V jiskřivou planoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl

rozžehlých pohledů plápol a oheň, jenž nítil hlas těl,

v hudbu, jež vtékala v srdce jak léčivý nápoj a jas,

ve vůni vlajících květů stín ztemnělý tiše se třás’.

Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež, plynoucí zamlklý van

z půlnocí nesmírných plání a věčností očarován,

šumí jak ponurá křídla, kdy světů se zastaví let

v oněmlém dusnu zlých vteřin nad životem vzpučelým v květ,

kdy času se zvednou vlny, by vynesly na šíji své

vysoko ke hvězdám strázeň, jež spaluje ducha i štve,

kdy světla noci se vznítí, by krvavým šlehnutím v tmách

žal nejtemnější a skrytý se zjevil a zjitřil se v nach,

by rozkoší sladkost stlela, by živoucích vášní zhas’ troud...

Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež plyne jak oněmlý proud!

Vše utichlo, žel! Hlas žhavý a ohnivých vzkypění žeh,

polibků nesmírná žízeň a teskná jich palčivost v rtech,

zraků jas hvězdný a hloubka a vichřice vzplanulých snů,

rozkvetlá bohatství nocí a zamlklé přísliby dnů,

nyvá a tichnoucí štkání a nejistot růžový plam –

vše v zvířeném mizí prachu... Jen vzpomínek zahořklý klam

vstupuje v srdce... A míjí chvat hodin, jenž údery zněl

do němé prázdnoty ticha. Jsi samotno, srdce, ó žel!

Kdo bude šeptati v šeru, až s večerem budou se klást’

na zemi zamlklou mlhy, kde drahý stín bude se třást’?

Kdo bude v ulicích města, až budou ve světlech plát’,

až budou hlučeti v bouřích, s rukou mou bezpečně spiat?

Kdo zvlní lačný můj život, kdo z číše dá omamné pít’

ohnivou jistotu žití a věčnosti mystický svit?

V jiskřivou hasnoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl

života planoucí odlesk, kdy posledním tónem již zněl

vášnivý výkřik a stlíval květ horečný lásky, jenž zřel

v šťavách svých lidské zrát’ štěstí, by vůni svou v jeho jas střel

vtéká proud ticha a temna. Jsi samotno, srdce, ó žel!