ELEKTRICKOU TRAMWAYÍ

Jede se, fičí z nádraží na nádraží...

Naprosto nic mi nepřekáží

ta tlačenice, ten shon,

činí mi radost účast moje

uprostřed letícího roje

a že nám v čele bije zvon,

s rozkoší tisknut jsem, tisknu

a veselostí div nezavýsknu,

když stanouce hned se hneme

a někomu ujedeme.

Nejsme tu pouze vojáci,

k nám dámy se tisknou, měšťáci,

švadlenky, studenti

a všichni jsou tak tuze svěží,

i konduktérka, která stěží

se prodírá a brebentí.

Čtu firmy, štíty a nápisy,

jako když na tom závisí

nějaké štěstí, po kterém právě slídím;

v příbytky oknem, do krámů skříněmi

na skok se vrhám, důvěrný se všemi

a rád, že opět je vidím

neznámé, známé –

tiše se na sebe usmíváme.

A tiše se usmívám na lidské pentle a klubka,

jak se tak svinují, rozvinují

po skvělých třídách, kde skví se života slupka

a tajemné větry v shony a shluky dují,

tiše se usmívám na věci prosté zcela,

všednosti západní civilisace,

shledání vlna mne rozechvěla,

ruch zaplavil mne, chuť do práce –

neboť, hle, přicházím z divokých Trantárií,

z dnů tuláckých, ze skal zmijí

a z podivných strádání –

že oči široce otvírám vida,

jak v malé kavárně poklidně snídá

manželská dvojice

s pečivem kávu: je na ní bílá čepice,

sem až mi zavání.

A na pestré bengály,

reklamy veselé básně,

kterými návěštní tabule zaplály

dnes obzvláštně krásně,

nesmíme zapomenouti:

květnatým proslovem

to vítají mne na pouti

za novým domovem –

Je mi tak dobře přes to, že špatně sedím,

ostatně všecek jsem hlavně zrak,

do tříd a náměstí nadšeně hledím,

jako bych letěl do oblak.

Průhledy nekonečné buďte mi pozdraveny,

fasády ze štuku, cihlové stěny,

paláce, chrámy, banky:

zcela jsem zapomněl, jak jste mi zhořkly kdys,

že máte ve tváři potměšilý rys,

listuji Město, zářivé čtu stránky,

tolika věcí úsměvem

úplně fascinován jsem.

Jede se Městem... K Západu se vracím,

mnoho jsem získal, aniž teď ztrácím

syt putování a ciziny...

Vítám tě tedy, krásný a obludný celku,

jenž stejně dychtíš po ctnostech jako po výdělku,

vezmu tě se světly, se stíny;

jsem vůli k práci a k zápasu silen,

frivolní gesto tvé mne netkne se již,

mířím já k horlivosti tvých dílen,

k světlům, jež roznítíš.