Elevace.

Ó, dcero zrozená z tajemných propastí,

jak luna stříbrná bez šatů clonících,

ó, ty, jež nadšení mi vléváš do duše,

jež chtěla umříti v tragické nemoci,

v temnotách století, století teskného,

ó, drahá milenko, již svírám v náručí,

již vidím v paprscích zářících odpůldnů,

těch hodin vznešených, v nichž nymfy zpívají,

ó, luzný fantome, na mracích nesený,

v nichž vidím zářiti tvá bledá ramena

jak bílé paprsky dalekých obzorů,

ty, které opěvám a kterým holduji,

mdlý básník zrozený zas nově k životu,

já zvedám lýru svou nad uzly pohoří,

že klesám omámen lijákem akkordů,

jež rukou stříbrnou na strunách probouzíš.