ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ.

Znáš běsa toho, který poušti zuří

a mrakem siným dálný obzor chmuří,

a potom v mžik jak povětrný had

obepne poušť, a chodcům v tvář se šklebí,

již marně chtíce život zachovat

k žhavému písku tisknou svoje lebi,

a hrůza jímá je, a chvějí se, že snad

i balvany metati bude k nebi?

Ba vetší bouř kdys létla českou plání,

jak hrom když blýská, tříská, tluče na ni,

jako kdy Perun počne vzteklý hon,

dub staletý svou pěstí rdousí, páčí,

a peruť zlomenou bičuje k peklu on,

řve tygrem hned – hned krokodila pláči –

té lživé přísaze – se rovná jeho ton:

tak českou nivou zadunělo: Káči!

A děva luzná pádila tím vírem

svou spásu hledajíc kdes v kraji šírém,

chtíc zniknout osudu a tíži vin;

kol tváře červánků zář vlasů tkala

nad očí bleskem temný baldachýn,

a dívka klesala a zase v dál se brala

a za ní – ha! – kot, černý pekla stín,

měl ohon zježený, a srsť mu jiskrou plála.

Za obětí svou hnal se jako satan,

k smrtící ráně napřažený katan,

jenž žene na soud člověčenstva říš –

však ona prchla, zářně zvítězila

a v triumfu se vznesla v bájnou výš,

ať prach a kletby kot tam v mračna sýlá

či v klamný smír podává ruku spíš –

tam k žití krbu ona sedla bílá.

Ha! Káčo velká – pevně budem státi

tak jako ty, ať hromy do nás mlátí,

při metě své – a šašky, cety, troud,

čím mlžná ruka naděje nás hostí,

ty dovedeme mužně zamítnout;

výš vždycky jen, výš k cíli všelidskosti,

tak Vlasti vavřín můžem ovinout –

již není o tom žádné pochybnosti.