ELIZA.

Děsno v chrámu, trud jen mutné lkání

Tímto starým leje sklepením,

Ticho vůkol, jako v umírání,

Vichr tmavým skučí sloupením;

Vše již v sladkém utěšeném zdání

Jak po bouři hrůzotvorné dlí,

Kromě duch můj, nemaje tu stání,

Co na poušti pobloudilec bdí.

Sem, kde tklivé srdce sobě zoufá,

Sem mne krutý zahnal osud můj,

Boly své kde jeviti netroufá

Citedlnost, trávím život svůj;

Vyloučena z drahé vlasti klínu

Zřím po dobách blahých minulých,

Oudy mé se podobají stínu

Tam na hrobkách družek zesnulých.

Pode rouchem tmavým srdce bije,

Kde se ondy růže rdívala,

Závoj černý smutné čelo kryje,

Ježto vnada kroužků krývala;

Oko jindy jasné temně zírá,

Na mých tvářích zbledl růměnec;

Ruka, jindy kvítí, vinou svírá

Nyní žaltář, kříž a růženec.

Na mně leží jho otcovské klatby –

Kamž se opuštěna poději?

Sruťte vy se na mne, černé hradby,

Ať mne rumy vaše zakrejí! –

Že jsem v neouhonné nevinnosti

Muže vroucně zamilovala,

V dobách naší tiché blaženosti

Jemu život obětovala;

Krutou na mne otec vylil zlobu,

Zavrhna mé boly plamenné.

Vadnuť zde co kvítí kolem hrobu,

Oči hasnou v slzách zrosené.

Otče! otče! mysl tebe klame,

Mou že lásku umořenu mníš,

Neskrotí ji tyto pustosamé

Síně, žádná závora, ni mříž!

A ty muži, vzdálen mnohé míle,

Denního snu drahý přelude!

Věz, že lásku k tobě každá chvíle

Množí, až duch citů pozbude;

Slyš mne, ozvěno, jež tam opáčíš

Nářek můj v hrobovém klenutí,

Jenžto ráda v samotnosti kráčíš,

Vypni vzhůru čilých perutí!

Spěj tam rychle, přes hory a doly,

K němu, jenž mne ještě miluje,

A své smutné touhy, vřelé boly

Němé samotnosti žaluje.

Nedli! tobě žádná mříž nebrání,

Tebe oko zrádné nestíhá;

Dones jemu srdce mého lkání,

Bolest, jenž mé žíly probíhá.

Tam ho najdeš jistě v stinném loubí

Vonných líp, kde hořem zmožen sní,

A kde v besídce, již břečtan vroubí,

Slze na ztracenou dívku mní:

Tam se, ach! mé lásky rdělo nebe,

Svaté vznikl mé radosti květ,

Tam sem zapomenouc sama sebe

V něm svůj celý objímala svět.

Často hleděla tam v tichém zření

Stříbroleská na nás dennice,

Třpytila se v našem políbení

Bledojasná záře měsíce;

Tam na lávce měkké často vedlé

Děvy svojí jinoch sedával,

A svým mečem v rudokoré jedle

Milenky své jméno vrývával.

Však co sním o prchlé blaženosti,

Jaká zmítá mnou zas mámení?

Proč na zhynulé jen mním radosti,

A své žhoucí množím trápení?

Jakáž touha, jaké marné vření

Vládne opět tesknou duší mou,

Jaká snaha, jaké hříšné chtění

Děvou nebi již zasnoubenou?

Ledva že svou chtivost srdce zmoří,

Klidněj slzí tekou prameny:

Již zas ve mně starý plápol hoří,

Bol mi prsa zžírá plamenný;

Sotva že mne mámiti ustává

Lstnými bujná strázeň úskoky:

Již si předsevzetím láska hrává,

Zkoušíc nové na mne útoky.

Před oltářem v prach se vrhnouc leji

Horké slzy, bídné stvoření;

Však i tamto, kde se před ním kreji,

Bolestné mne klíčí vidění;

Jej před sebou ustavičně vidím,

Jak mně věrnou svoji lásku lká,

Odvrátíc se, za sebe se stydím –

Předc ho rámě moje objímá!

Zřím ty vlídné rty a zraky žhoucí,

Zřím i jeho tvářnost milenou,

Bolem velkým srdce slýchám tlouci –

Kýž se skrýti mohou před sebou!

Co si počnu v této hrůzné strasti,

Jenž mnou zmítá, bouřlivý co vír?

Mým již ranám není žádné masti,

Z ňader těchto blahý prchl mír.

Vítej tedy, smrti! ježto hojíš

Rány lidské; jemné usmání

Čeká tebe, ty mne s ním tam spojíš,

Kde již osud lásce nebrání;

Tvé když rámě již mne pojme chladné,

K družkám ještě promluvit mně vol,

Že zde hořem děva věrná vadne,

Ježto lásky v ní roznítil bol!