EM. LIŠKOVI při jeho odchodu do Říma.

Juž spěješ letem ptáka,

kde v listí oranž láká,

na smavý jih,

co u nás kvačíc z dáli

bouř v mlhu chlumy halí

a pole v sníh,

co v dlouhý večer v kruhu

číš k číši, druha k druhu,

kde hárá krb,

nás druží vzpomínání.

Ó kterak s nebe sklání

se luny srp!

Ó ve paprsků reji

plá mnohem kouzelněji

na Kapitol,

na villy, na zahrady,

kde tichnou serenady,

půl ples, půl bol,

na Colossea rumy!

Ó sny, ó tužby, dumy,

ó procházky

do noci při hvězd svitu,

kdy poddá se duch citu

rád, bez masky!

Ó šťastný! Krása celá

ve štětci Rafaela

ti kyne vstříc;

a každá smělá tucha,

květ každý tvého ducha

má rosy víc!

V svět spěješ zářný, jiný,

nám zanecháš tu stíny

a všední shon;

jdeš v ráj, kde na umění

a v píseň vše se mění,

v zář, lesk a tón!

Co spalo v duše hloubi,

se v barev souzvuk snoubí

a snivý lesk,

a vnořen v staré mistry

čte krásu tvůj duch bystrý

jak z věčných desk.

Sny v postavy se množí,

legenda k tvému loži

juž kráčí blíž,

klín plný květů drží,

v jichž zářné, vonné strži

má zlatou číš.

V ní myšlénka se skrývá

a hvězdným okem kývá.

ó pij z ní, pij!

Co velké, buď ti modlou,

však na prostřednost podlou

vznes hromný kyj!