EMAN. RYT. Z ČENKOVA.

Já samotář a bledý básník snící

zas zřím v svůj kraj a známých do polí,

zas dostavník tam vidím po silnici,

již v řadě dlouhé vroubí topoly.

Na řadě tyčí, které dráty pojí,

se při západu chytá slunce zář –

a vzpomínám přec, v promenady roji

že zříti mohl bych teď známou tvář.

Tam chodí as ten šotek modrooký

v svou gardedámu přísnou zavěšen,

když nad Prahu šer léhá přehluboký,

a v kalužích vzplá odlesk svítilen.

Tam stihati bych mohl zjev ten její – –

však bylo by to směšné jednání,

vždyť našemu též kocouru se směji

když Káču, naši kavku, prohání.