EMAUZY

Dvě věže, posunuté vpřed jak hlídky,

nad tokem Vltavy,

dvě věže, minulosti drahé zbytky,

co tobě, Praho, vypráví?!

Stín leží na tobě, z té doby dávné,

co’s tady ztratila,

že privileje tvojí kdysi slavné

jsou posud smutná mohyla!

Že se Svobodou tvou se nevrátila

vše práva národa

a ze všech vzpomínek ta nejvíc milá

že výčitkou tě nebodá!

Že „Slovany“ tvé posavad jsou němé

v příboji žití kol;

že stigma Prahy neobnovujeme:

„Slovanstva všeho metropol!“

Kdy Karlův duch zas provane ty síně,

by srdce česká zjih’;

kdy vítězně se vrátí do svatyně

zas starý obřad Soluňských!

duch bratří Cyrila a Metoděje

a mnicha Prokopa;

ať monastýr tu naší epopeje

má Slovanská zas Evropa!

Nám želí se těch slavných předků časů:

být, co jsme byli, zas!

v národů Evropy se slunit jasu

a v koncert její mísit hlas!

Tvůj úkol není ještě naplněný,

jenž září velebou:

rod Slovanstva zřít v tobě sjednocený,

ta meta leží před tebou! – –

Ó, Praho, koruně tvé ještě schází

ta perla Emauzská,

jež slavnou na trůn Evropy tě sází:

jak’s byla, buď zas „Slovanská“!