Emilii.

Ty píšeš mi, že pod okénci tvými

juž ptáče křidélek svých pérce čistí,

a mladé jaro s rýmy lahodnými

své písně šepce na javoru listí,

a drobné zkazky na lip řadu dlouhou –

ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.

A píšeš mi, že na smrčí a křoví

za rána slunko milým zrakem svítá,

že sladce dýše rozkvět šeříkový,

a bříza v kadeř jehnědky juž vplítá,

že háj i luhy zpěvankou jsou pouhou –

ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.

A píšeš mi, že v jas se šatí stráně,

a stará střemcha že se opět zdobí,

že sedly vlaštovice kolem báně,

a motýl v kukli lesk svých křídel robí,

že diamanty horskou kvapí strouhou –

ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.

A píšeš mi: Žel, že tu nejsi také,

bys se mnou zřel, jak v rozpučelém snětí

svou radosť žvatlá ptáče temnozraké,

a plným ňadrem svátek jara světí,

když řeka z rána zlatou blýská prouhou –

ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou!

Však ne, jen piš, vždyť želet neustanu,

až celý život na píseň se změní,

až v nebi oka tvého hvězdou vzplanu

a ret tvůj sen mých přání orumění,

pak celý život modlitbou buď pouhou:

ó Bůh tě chraň, sic umru, drahá, touhou! –