EMMA LAZARUS.

Ze snů tě vzbudil náhlý výkřik hrůzy

a bolesti, a zřela’s: od plamene

střech svojich štván, lid tvojí víry žene

se, klet a smýkán, honěn davem luzy.

Bol pocítila’s náhle svého kmene,

ten odvěký bol. V čas, kdy trpí druzí,

snít zdálo se ti hříchem v klíně Musy

o růžích, nymfách v řece stříbropěnné.

V zvon bila’s, lidskost prosila i lásku

za lid svůj, těchou do ran beznaděje

jsi jeho otců šeptala mu zkazku.

Nad knihou tvojí, bol i hněv kde svatý,

jak pro lid, národ duše má se chvěje!

Tvůj bez vlasti, můj ve své vlasti spiatý!