Endymion.

Rosné perly na květinách,

kolem poklid večera,

hvězdná zář spí ve hlubinách

šumícího jezera;

lehká mlha v tajném chvění

obejímá vrch i dol,

jak při prvním políbení

táhne srdcem sladký bol.

A ty hvězdy v modré výši

náhle září mocněji,

a ty květy více dýší,

vlny pnou se bouřněji,

tu se náhle nad jezerem

stříbra proudy rozlily,

jimi září vlidným šerem

měsíc bledý – spanilý.

V tajemném se chvěje světle

jak spící tvář dítěte,

jak lesk lilje porozkvětlé

když se vine z poupěte,

tolik snů z něj, tolik něhy

padá v duši stísněnou,

že i šedé, skalní břehy

sladkou zvučí ozvěnou.

V skalní sluji, v měkkém mechu

jinoch klesl do spánku,

ňádra lehkém ve oddechu,

tváře v blaha červánku;

bázlivě se luna chvěje,

nachem vzplane, bledne zas,

ach, ty tahy obličeje

plny kouzla, plný kras!

Nejdřív leskem smáčí květy

a již níž se schyluje,

a spícího v čelo, rety

v divé vášni celuje,

nepokoj tu stromy jímá,

z květu skáčí plameny –

ach, a juž ho obejímá

stříbrnými rameny.

Perly – mušky letající,

hudbu hraje každý kmen,

blaho v srdci, úsměv v líci,

jaká noc a jaký sen!

V mocném ruchu tu zaznívá

věčné lásky čárný tón,

a pak všecko v souzvuk splývá:

Selene – Endymion!