ENEÁŠ SYLVIUS.

Dost, synu můj, už dosti pro dnešek...

Jak pozdní letní den se před večerem tiší

můj duch o něco dřív, než mládí jarní věk.

Slož svoje papíry! Ni jedna včelka zlatá

už, bzučíc, nezbloudí z údolí v naši výši;

ni jedna vzpomínka v mou lebku z dálných říší.

Dost diktanda. Hle, monte Amiata

už přikryla svým stínem náš San Salvatore...

Chce spát už jako moje údy choré.

Zavolej nosiče! – Ten pažit zelený

pod klenbou kaštanů už dýchá nočním chladem...

Kaž moje nosítka, než setmí se, nést zadem

kol kláštera. Chci ještě pookřát

v té stráni, víš? Kam nejplnějším žárem

po celý den sluníčko mohlo prát...

Ten kout, jenž celý den byl žhavým suchopárem,

mé klouby bolavé polaská teplým dechem...

Zpěv jitřní života skomírajícím echem

tak zní nám v podvečer – a posledním je darem,

než tento hříšný svět nás pustí ze svých tenat...

(ten passus, synu můj, můžeš mi zaznamenat.)

Nuž vzhůru! – Au! Ty, ďáble opilý,

měj slitování! Myslíš, Otec Svatý,

že pro tvou zábavu má staré svoje hnáty?

Lento, lentissime! Kam, lotři, jdete? – Horem!

Chcete do Paglia, zamořeného morem?

Teď stůjte. – Zlehounka. – A pryč! nechte nás sami.

Můj duch, – ten bohu dík! není též zchvácen dnou

a kluše mladicky, co zrak můj Siennou

mou rodnou těší se, jak dříme pod hvězdami

v modravých vinicích a olivových hájích...

Můj milý synu, ve všech divných krajích,

co jich má Evropa, ze všech těch měst a niv

mne nejvíc udivil jen tento světa div...

Ten koutek, z něhož pohled obepíná

mou celou Toskánu, si cením mezi všemi.

Ba, víc než loubí u jezera Nemi.

Tu je má pravá skrýše Dianina.

Tu velkost s prostotou se pojí v jemný sen

jak vížky sienské se hrouží do azuru...

Od Korsiky modř moře svítí sem

a tu, hle, políčko, kde modře kvete len,

k nám po stráni se plazí skromně vzhůru:

a tam, viz, jaký stín se modrá pod jabloní:

to satyři svým nymfám lůžko odestlali...

To krásné... příliš krásné pro mé kuriály,

kteří se raději tu za jeleny honí...

To příliš krásné místo pro mou segnaturu.

Jak sám jsem moh se pachtit za něčím

já, který narodil se prostřed toho ráje?

Co mohly dát mi vše ty cizí kraje,

kacířské Čechy, pravověrný Řím?

Jen obrazy, jež časem ožijí

v stárnoucím duchu, který mnoho žil:

Hru barev, tváří k ukrácení chvil

sešlého starce: – Commentarií.

Bůh, který obdařil mou mladost nad jiné

ohebným duchem, dal mi srdce chladné

a lehký sloh, jenž každé věci padne

jak rukavička. On mi promine

ta mnohá poblouzení, chytrosti a lsti,

přes které spěl k poslední moudrosti...

Můj synu, často nevíš: Zlo je vskutku zlem

a dobro dobrem? Tak je tobě skryto

tajemství víry. Odsoudíš – a líto

je tobě kacíře v nejhlubším nitru svém.

Ne všude pravda po povrchu plove

jak vidíme ji my – my Italové...

Jsou země, v kterých démonický blud

až v kořen zažere se – sám jsem zřel tu bídu!

Tu ovšem třeba utnout celý úd

a přece cítíš: škoda toho lidu!

Co slovy zatracuješ, sám ctíš potají,

tak na ten jed si tvoje duše zvyká...

Jak úcty necítit? --- Ve vlasti pana Šlika

už nemluvňata Boha hltají...!

Ten smutný kraj si připomínám znova

za věnci lesů, jak se šíří v dáli...

My v hnízdě kacířském jsme tehdy nocovali

na cestě s Rabštejnem na sněm do Benešova.

Tam poznal jsem, jsa této země host:

I hříchu bůh dát ráčil velikost!

Já neubránil se mocnému pohnutí

při rozkladech, jež povolili hosti.

Však jsi je zaznamenal. S větší rozhodností,

než tehdy kacířům by bylo po chuti,

a s větším leskem v barvách, ve slohu,

jak měl jsem nad sebou italskou oblohu.

Ach, ona obloha tak nevlídná a siná,

pod kterou průvod v chladném jitru táh,

dnes mrazí ještě v pouhých vzpomínkách

zestárlé kosti milence Dianina.

Já byl jsem mlád a pyšný v srdci svém,

že nesu barbarům těm Říma vyzvání...

Dnes jinak zřím tu zamořenou zem...

Bůh mnoho odpustí mi pro to poznání...

Na sklonku žití dal mi vzácný dar

bez vášně posoudit povahu lidských činů,

(mně rozkoš života a pomsta Hospodinu)

já měřím jen jich spád ku štěstí nebo v zmar.

Bůh sídla svá a svoji přízeň mění:

Je, kde Ho nehledáš, a kde Ho hledáš, není.

To platí o Římu tak jako o Praze

(což můžeš zaznamenat k věčné výstraze.)

Kde jeho přízně není, není zázraků,

mrou národové s duší nevinnou,

jak lotři, nemluvňata zahynou.

Jen v tobě, moje krásná Italie,

se Bohu ze všech nejvíc zalíbilo!

Ty v Boha nevěříš víc, nežli je Mu milo...

Však dosti už. – Se stráně rohy znějí,

a z kláštera večerní hudba zvonků...

Má smečka velebná se z honu navrací...

Sem, lenoši! Můj čas. Au! Ďábli! Polehounku.

Chci spát. – A zítra časně, chutě ku práci!