Enora.

Oh mrtva, mrtva je!

Ta duše s křídly archanděla

a srdcem ženy.

To tělo sladké, hodno duše své

jest prachu drahým dědictvím

a černá zem ji skryje zrakům lidí!

A duše její, vlna hudby rajské

do nebe vyzněla a ve sboru

tam Serafů teď v hymnách zvučí:

„Svatý, Svatý, Svatý

jest Pán, král zástupů!“

Jen pověsť její čistá, netknutá

tím jedem, který v nitru světa kypí

(neb také světice se nesmí

náš tknouti ret ni hanbou ani hříchem)

se bájí po světě,

a křesťan zmírající

se posilňuje jí na věčnou cestu.

A její slz déšť stříbrný

(jež plakala zde naposledy,

když vichr bolesti ji rval

a zlomil, neboť zde čím krasší květ

tím dříve musí zahynouti)

teď léků činí plnou studánku,

jež mnohé obrodila hříšníky

ku věčné spáse.

Proč prchá vše z té země proklaté

co znak a žár a krásu ohně

v své hrudi nosí Prometheova?

Část v prach, čast přejde v dech,

a červ se dělí s bohem o kořist.

Já pláču a šílím!

Jak Helkiův syn pláču nad rumy,

jež pohřbily můj Sion.

Leč on – on jistě velký prorok byl,

a červ jsem já,

jejž první hrouda rozdrtí.

Requiem.

Své slzy v oku zatajte

a v prsou nechte spáti žaly

pro mrtvou, které v životě

již sevšedněl proud bolu stálý.

Již marno vše! Ni láska víc

ni bolest zpět ji nevyvábí.

U rakve teprv cítíme,

jak proti smrti přec jsme slabi.

Jeť láska nám hlas Serafů

i ve svých klamech, beznadějích,

a mrtvým dálný červa ruch,

jenž dobývá se v rakev jejich.

Jeť bolest živým bouře zlá,

jež v prachu smýká naši hlavu,

a mrtvým vánek, který jim

na hrobech sotva sčeří trávu.