EPIGRAM – BALLADA.

Byl to jeden národ jako my.

Sedělo mu v jizbě svědomí,

ve dne bdělo, v noci nespalo,

ve dne v noci k němu skuhralo;

našlo plytkost v každé radosti,

vlastní vinu v každém neštěstí,

v práci šlo s ním jako stín a duch,

kázalo hloub v půdu vnořit pluh –

tyran přísný, neodbytný druh!

Konečně ten národ v sebe šel.

Pozoroval se a zastyděl,

pak svědomí svému v oči zřel:

„Zmlkne hlas tvůj?“

– Ano. –

„V který den?“

– Až ti nebude víc potřeben. –

„Dobrá. Stačí mi to vědomí.“

Vstal a zabil svoje svědomí.