EPIGRAM MÁJOVÝ.

Ty starý hochu, první květne,

viď, změnil jsi se, zvážněl’s zmlád –

jak jinak vídal v mladých letech

jsem tebe z lůžka povstávat!

Bezmocen ve stařecké zlosti,

naběhlou žílu na čele,

třesa se plachým, marným studem

zírával’s na svět kysele –

a chápu, proč. Ty sladké ódy,

citlivé stony, rýmů tok,

hanebně bídná poesie

tě vítávala rok co rok.

A ty, druh plný zdraví, síly,

syn slunce, z jeho záře tkán,

byl’s poslem jara pro šosáky

a v rýmech zkompromitován.

„Nu, už jest jinak. Sladkovodní

už neslaví tě básníci,

strach z tebe padá na šosáky,

zavřené v tmavé světnici.

A k slunci, zdraví, síle spějí

pod rudým tvojím praporem

legie lidí vyděděných,

a kroky jich se třese zem.

Ty vstáváš čile, plný jasu

a bouřný dech dme tvoji hruď –

tvé dobré jméno očištěno,

tak, starý hochu, zdráv nám buď!