[Epilog.]

Tu knihu s jarem, květy, vlaštovkami

a s celým štěstím, které v duši mám

jak teplo slunce spící nad nivami,

vám, sestro moje, vděčně posýlám.

Jak pozdrav mládí, nadšeného krásou,

jež na zemi již ráj nám odmyká,

kde s Poesií, ženou prostovlasou,

jste probudila ve mně básníka.

Ó moje srdce bije zase prudce

a nekrvácí z hlubokých již ran,

jak k Madonně k vám zvedám svoje ruce,

štkám v modlitbách a jásám odhodlán.

Já věřím v dobro, v posvátnost a krásu

a v srdci vašem jistě najdu ji.

té lásky mé se netkne mlha času,

neb víc než život svůj vás miluji.

Vás celý svět by musil milovati

a vaši bytost vzývat hymnami,

tou bytostí se spíti do závrati

a zemřít touhou jednou za vámi.

Mně proto dala matka Krása žití,

bych ve své sloky vaši slávu skryl,

jas vašich snů, jenž v temno věků svítí,

bych v jásajících písních vyslovil.

Ta velká Krása pravou je nám matkou

a s duší vaší spjala srdce mé,

my její láskou posvátnou a sladkou

se poznali a věčně žijeme.

Nás nedotkne se únava a zima,

žár Umění ty mraky zaplaší,

v chrám duše mé, jež do chorálů hřímá,

jak božka jdete, duše nejdražší.

Zřím příští věky: moji rakev chudou

a srdce mého popel černavý

ti proto jednou v touze hledat budou,

že v srdci tom jste, sestro, žila vy.

A v každé sloce, která zůstane tu

jak teplo slunce v únavu a chlad,

skvost krve své já zanechávám světu,

v níž vaše jméno bude věčně plát!