Epilog i Apologie.

Kteří, čtouce tyto skrovné řádky,

Pohaníte snad mé provinění,

Že jsem nepustil vás bez ohrádky

Proti dobré vůle osočení,

Že jsem o sebe se ozval hlasně,

Vězte: ohrada ta k ohrazení

Slouží mnohých reků celé básně!

Vězte, že ten, kdo vám dosti práva

Ku posudku svého srdce dává,

Musí míti právo proti haně

Od soudců být slyšán při obraně.

A že ducha svého zpověď skrytou

Vám jsem odkryl z české přímosti,

Budiž důvodem mé vážnosti

Pro rodinu vaši pospolitou;

Budiž důkazem mé důvěry,

Kterou skládám ve své současníky,

Že jsem pro své tajné záměry

Vyvolil vás za své zpovědníky.

A kdo sprostým vřeskům žalob křivých

Obranou se opře svědomitou,

Odkrývaje druhům pravdu skrytou,

Smí se nadít soudů spravedlivých.

Já vás tedy za své soudce zvolil,

Byť i třeba za mou pokoru

Křivý nález zásluhy mé ztrolil.

Vašemu se svěřím dozoru

Jako lodník, jenž na lodi vaší

Pod ochranou lvího praporu,

K vašim břehům vaše zboží snáší.

Jakýž div, že plyna k tomu portu

Dal jsem nahlídnout si do pas-portu?

Vy vidouce ve své šťastné dáli

Jak se mnohé musím chránit skály,

Abych vaší lodi neuškodil,

Nestřílejte na mne z hrubých děl,

Abychom se v tůni nemeškali,

Abych do mělčiny nezabrodil,

Abych s vaším zbožím k břehu spěl!

Že mám vůli, snad že mám i sílu,

Abych množil naše skrovné zboží,

Na jméno chci přisahnouti Boží,

S nímžto přistoupil jsem k svému dílu,

I že vzájemnějším duchem svojím

Nelpím jenom na své české hroudě,

Že se celý s naším celkem pojím,

Jako s Dunajem se potok spájí,

A se proudem stává v jeho proudě,

Jehož návalu hráz neuhájí.

Vám svou kukli Wallenrodskou snímám,

Ukazuje slovanské své líce,

Abyste mne znali pochopíce,

Že já bdím, když věříte že dřímám.

Bdímť já jako ostražitý had

Skrytý u mezníku do metlice;

Bdímť já jako mírná holubice,

Matka nedospělých holoubat,

Kterou oukladnice jestřábice

Bystrým stíhá zrakem odevšad.

Jen vy na svém vlastním stanovišti

Pro vlasť napněte své síly všecky

Pečujíce o to nesoběcky,

Aby na tom českém zbořeništi

Travou nezarostla štíhlá stezka,

Kterou kráčeti smí Musa česká,

Ježto z chrámu slávy vyvržená,

Jako onen slavný velikán

V dálný zavezený oceán,

Od svých vlastních dítek opuštěná

Nešla ovšem po dědičném panství

Na Helenin ostrov do vyhnanství,

Ale probůh ve své staré vlasti

Stoulila se do přítulku strasti,

Jako houba, jako lanejž skrytý

Do prsti neb mechu přitulí se,

Tak že čuch jen chytrého psa hbitý

S pozorností u nich zastaví se.

Nuže o své zboží stále dbejte,

Které dáno vám jest od osudu,

Knihy pro vlasť dále vydávejte,

Já pak dále pro vlasť mluvit budu.

Člověk není živ jen samým chlebem, –

Řekl zlému duchu Boží Syn; –

Tak duch samým papírem živ není,

Sladší manna jest mu dána nebem,

To jest slovo živé, dobrý čin,

Kterých uchrání čas od setlení,

Které nikdy červotočinou

Ani lačným molem nezhynou.17

I to budiž s dobrým pomyšlením

Na rozvahu soudnou položeno,

Že nemůže před svým narozením

Žádné dítě nijak býti křtěno,

Ani heberejsky obřezáno,

Ani do vazadla kritického

Nemůž’ býti nijak uvázáno,

Dokud dle výhostu praktického

Nezhostí se lůna matky své,

A se hostem na svět nepozve!

Nedorůdče ale písničkáře,

Byť jej třeba strejcové a tety

Obsýpali chválou pro zálety,18

Sotva přečká dva, tři kalendáře.

I což o té chvále důvodné

Příští doba někdy rozhodne?

Snad jen někdy knihař citlivější,

Škodou napomenut důtklivější,

Řekne: Dítě, škoda pro tě práce,

Neb ti nepomohla ani láce

K přislíbené nesmrtelnosti

A ku věčné slávě – na tři léta!

Nu, když je po tobě na vždy veta,

Odpočívej dále v tichosti! – –

Vy mne neznáte, leč já vás znám,

Vaše péro vaším zrádcem bylo,

Kéž by víc jen o vás prozradilo;

Já pak na svou čest se zakládám,

Ač mé péro dosud příložilo,19

Že tím pérem své cti nezadám.

Mnozí sotva z lavic školních vstali,

A hle, svět již pérem mistrovali;

Já sám sebe dříve mistroval,

Než na mistra Čas mne pasoval;

Sprostý bludař, chtěl jsem svojí snahou

Dříve svět a lidské srdce znáti

Než bych světu o světě měl psáti;

Radím, byste nešli mojí drahou,

Ráčíte-li o budoucnost blahou

I o ten svůj chudý komfort dbáti.

Dráha ta jest plna příkrých hor,

Výše strmících než naše Sněžka,

Skály staví se tam na odpor,

Po nich zdlouha kráčí se a ztěžka.

A když na chlum hory nejvyšší

Smělý poutník sobě pospíší,

Tam mu mnohý potutelný Běs,

Mnohá Víla, plna svůdné vnady,

Vije klubko plné lsti a zrady,

Uzlu gordického příští směs

Vychytralým vtipem zamotanou,

Jížto násilnému nelze meči

Jednou macedonskou přetít ranou.

Vítěz rukou nezmožený brannou

V Dalilině zamotá se léči.

Nebo změnné poznat srdce lidské,

Poznat svého druha smýšlení,

Nejtěžší jest v světě umění,

Hodno příkré snahy zápasnické,

Hodno skvělé slávy olympické,

Ono důstojno jest pozoru

Ve všech jazycích všech autorů,

Kteří ze své psací komnaty

Nebojí se na svět pohlédnouti,

Leč chtí vývojem své podstaty

Na své labyrintské v světě pouti

Podstatu svých bratrů vyvinouti,

Aby tito z cizí zkušenosti

Brali kořist věhlasu a cnosti.

Šťastný, kdo se bez té příkré pouti

Obešel, a může usednouti

Ve svém tichém údolí a sprostém,

Kdežto neštěstí a zkušenost –

Trpká zkušenost – jen bývá hostem,

Který mnohdy zruší pokojnost,

Když do jizby tiché náhle vpadne

Jako překvapení mimořádné

Mezi blahých duchů posádku,

A je z denních vyrve pořádků,

Kterými zvyk všední stále vládne!

Šťastný, kdo svou zvědochtivou pílí

Nebyl vyhnán z dědičné své chyše

Na chlum oné nebezpečné výše,

Kde se slaboch odporem i sílí,

I se vysílením v mdlobu chýlí!

Není radno v horách hledat skrýše,

V prudké bouři pod košatou lípou,

Kde se mrštné blesky nejvíc sypou,

Kdežto drtící hrom rázy svými

Zuří mezi stromy vysokými;

Lépe jest se skrýti v háji nízkém

U rodiště otcovského blízkém;

Lépe na mechu jest usednouti,

Deštěm májovým snad promoknouti,

Nežli se svou smělou odvahou

Stát se příkladem či výstrahou.

A však nauku též v mysli noste,

Že pod mechem měkkým zhedvábnělým

Jenom houba, jenom lanýž roste,

Pastorkem jsa rostlin zakrnělým,

Arci za jednu noc, jednu dobu,

Aby ve druhé se octnul v hrobu;

Lípa ale má-li býti stromem,

Jenž by válčil v pozdní budoucnosti

S vichrem zuřivým a rázným hromem,

Temenem svým strmíc do výsosti,

Nemá k zrůstu sedm nocí dosti,

Za to ale síla trvanlivá,

Za to jest i skvělá budoucnost

Lípy dorostlé mzda spravedlivá,

Za to sladké manny zásobnost

Zove k lípám pilných snahu včelek,

Aby, dělíce se o výdělek,

V Lipnu zásobily ouly svoje

A včel mladých vyváděly roje.

K této budoucnosti na půl skryté, –

Která hřiby drtíc na atomy

Lípy vychovává rozložité,

Proti nimžto darmo válčí hromy,

Až i z této války pánovité

Naše lípy vyjdou bez pohromy, –

K této budoucnosti spravedlivé

Já se odvolávám na své činy,

Ona nad mým hrobem záz neb dříve

Vnukům českým svědectví dá živé,

Kdo byl vinen a kdo prost byl viny?

Jenom sprosťák v ducha svého mdlobě,

Jenom zištný sobec žive sobě

A té chvíli, kterou svoji zove.

Co se stane, když se octne v hrobě,

I co řeknou o něm potomkové, –

Tím on rozum netrmácí sobě.

Jinak básník sobě počíná,

Jenžto z přítomnosti ponížité

Do budoucna zraky vypíná

Na dějiště vnukův rozložité.

Jemu láska ke své drahé vlasti,

Jemu láska k všemu člověčenství

Vlila do srdce to účastenství,

Co se těší všehomíra slasti,

Co v obecné podíl mívá strasti.

Ba i slávy chtíč i sama sláva,

Kterou souvěk básníkovi vzdává,

Ohnivou jej rozpaluje snahou,

Aby vznešenější kráčel drahou,

Aby u potomstva jeho jméno

Jako nyní rovně bylo ctěno. –

Přejte jemu té slabosti lidské,

Přejte jemu slávy poetické,

Kterou u života krátké záři

Sobě získal v potu svojí tváři!

Slična jest ta jeho slávy chtivost,

Ona žádného snad nezhoršila,

A snad mnohých srdcí neduživost,

Mnohých duchů nemoc vyléčila.

Básník aristokratem jest pravým,

Jenžto ozbrojený víry štítem

Vítězem se stane v boji lítém

Proti nedověrcům posmívavým,

Kteří vyšším citům nepřístupni,

Dělníci jsou prodajní a kupní,

A že mravné síly nemají,

V sílu parních strojů doufají.

Nikoli já v přítomné té době

Od tleskačů prodajných a kupných,

Od sprosťáků hrubostí svou zpupných

Uznalosti nevymáhám sobě:

Celá mého ducha píle vroucná

Obrací své zraky do budoucna,

Až se tělem touha ona stane,

Která ve slovanských ňádrech plane.

V tuto příští, lepší pro nás dobu

Vyšší básník v síle svého mládí

Zpomene snad na zpěváka „Hrobů“,

Snad mi kvítko lásky na hrob vsadí.

A ti páni kapitáni zdejší,

Kteří budou svážet v dobách blažších

Naše zboží na korábech našich,

Zboží národnosti oběžnější

Do přístavu Slávy bezpečnější,

Snad si na lodníka, na strážníka,

Nebezpečné plavby oučastníka

Také někdy vděčně zpomenou,

Snad za duši bratra nebožtíka

Pomodlí se myslí skroušenou

Modlitbu v čas bouře složenou.