EPILOG. (I.)

Jak starý klenotník, uzavřen v dílně šeré,

já tobě vytvořit chci šperky tisíceré –

Ó, stín tvých kadeří, tu sladkou noc a vonnou,

chci protkat démantů a perel hvězdnou sponou

a cudné čílko tvé, kde ráj plá v svitu čistém,

ověnčím safírem a bledým amethystem,

kol šíje bělostné korálů rozžhnu plamen

a skvostem smaragdu ti sepnu ovál ramen –

náramky vytepám ti skvoucí s mnohým rytem,

kde oheň granátu by hořel krve svitem,

a bílé prsty tvé, jichž nehet růžový

jak bílým opálem se půlměsíčkem skví,

já zlatem okovám, v němž tyrkyz modře svítí,

a v kamej převzácnou tvou podobu chci vrýti.

A v posled v rozkoších já tvůrce neskonalých

ze zlata ryzího ti ztepu růže kalich –

na každém lupínku a za každým kde listem

by perla svítila jak rosa v lesku čistém,

v červáncích rubínů, jak ve zlatém dni novém,

by zlatohlávek skvěl se v šperku smaragdovém...

Ó, skvoucí tuto číš chci naplniti vrchem

nápojem zázračným, jenž kypí srdcí vzruchem,

kde v perlách ohnivých má vášeň blesky šlehá,

kde zlatá rozkoš plá a hvězdná svítí něha –

nápojem čarovným, jenž duší věčnou mannou,

jímž divem smrtelní se Olympany stanou,

jenž hříšným kolem hlav tká světců aureolu – –

Ó, zlatou tuto číš na rubínovém stvolu,

v rozkoši závratné, daleci lidských bolů,

za noci plné hvězd my vyprázdníme spolu – –