EPILOG. (II.)

Já koráb veliký chci zbudovati směle,

pevný, jak z dubů hrad. Na pyšné přídy čele,

nad klounem, jenž jak meč by vln se proťal svárem,

já lva si zlatého vyřeži, s mocným spárem –

a stožár mohutný kde pne se mraků krovem,

já vztyčím vlajku hvězd na poli blankytovém – –

Mé plachty bělostné, zář slunce jimiž svítá,

jak orli rozepnou svá křídla obrovitá –

Ó, v dál já popluji, vzdor vln a mračen běsu,

já vírům uniknu i mořských skalin tesu,

a žádný nebes blesk můj stožár nerozdrtí!

Já bouří pohrdnu, i vichřicí, i smrtí! –

V dál modrou popluji – kde v mlhách přetajemně,

v půvabech panenských se zlatá tají země,

a slastně zakotvím u slunných jejích břehů,

jež v růže ztopeny a do narcisů sněhu,

kde zlatý svítí plod v lupení smaragdovém

a máje svěží květ plá rosou v jitru novém,

kde zdroj hrá stříbrný, pln perel, zrnek zlatých,

kde v starém révoví skvost hroznů přebohatých,

granátné jablko kde puká v slunce žáru,

kde slavík v myrtách svých o věčném zpívá jaru

za noci azurné – – Na zlaté hory štítu

já hvězdnou vlajku svou výš vztyčím, ku blankytu,

a zlaté poklady té země dám ti věnem – –

A pokud luna plá na nebi ohvězděném –

znít bude do věků zem zlatá tvojím jménem! –