EPILOG. (III.)

A v posled písní svou, jak orla na peruti,

tě vznesu v modro hor – kde není zla ni smrti,

kde volně duše tvá smí vzlétat, bez otěží

nad štíty velehor, jež slunci vstříc se věží,

a stříbrem ledovců v noc svítí v záři lunné – –

Tam v modré říši vil, sladké a tajuplné,

kde ze skal zlativých křišťálný zurčí pramen,

v domově bílých sylf a divukrásných panen,

v hor vlasti oblačné, o níž svět nemá tuchu,

ve sféře zlatých čar a nesmrtelných duchů,

kam zlatá slunce říš se od blankytu sklání –

tam budeš sestrou hvězd a družkou vil a laní...

Tam z chvojky zelené a z mechu, z lupení

já chýš ti vystavím – na štít, jak znamení

tam zlatý vztyčím roh, jímž s pohádkové říše

se jednorožec skví – – A s modré horské výše

ti snesu závoj mlh, jejž večer víly předou,

a jenž plá rosou hvězd – jím tvář tvou zastru bledou,

jak lunu spanilou v půvabu liliovém...

A hvězdná noc až vzplá nad naší chaty krovem,

tvůj myrtou protkám vlas – a šalvějí a mátou

já měkce vystelu tvé lože na noc zlatou...

Ó, v sladkých akkordech pak zazní harfy lesů,

a čárné rohy hor se rozezvučí v plesu,

a horstva zazvoní ve zlatých zvuků třísni

nám v písni svatební, ve sladkou píseň písní,

jež s výšin oblačných a z věkovitých borů

se vznese, ráje zvuk, až hvězdných do prostorů...

A v slasti nejvyšší, v edenských citů zdroji,

s tvým srdcem srdce mé – má duše s duší tvojí –

v zář splynou jedinou a navěky se spojí...